Kniha Jaroslava Kmenty Všehoschopní – Superguru Bárta patří do literatury faktu. Dokumentárně, formou deníku, den po dni a někdy hodinu po hodině, podává plastický obraz zápasu novináře s jedním z nejmocnějších mužů České republiky Vítem Bártou. Zápasu, který skončil Bártovou rezignací na místo v české vládě a propadem preferencí jeho politické strany, ale nikoli jeho úplným odchodem z politického života a úplnou ztrátou vlivu.
Literární styl Jaroslava Kmenty, který v trilogii o kmotru Mrázkovi byl (alespoň pro mě) docela nudný a nezáživný, v knize Všehoschopní – Superguru Bárta vyzrál a je, aniž by opustil věcnost a střízlivost, živý i plastický. Kniha se čte jako thriller: má napínavý děj, dobře postavenou zápletku a vývoj postav, jasně definovaného kladného hrdinu, o kterého se musí člověk bát, zda všechno, do čeho se pouští, přečká ve zdraví, epizodní postavy, které hlavnímu hrdinovi šikovně přihrávají, a ovšem zloducha, jehož jednání je na samé hranici uvěřitelnosti – a občas, po pravdě řečeno, i za ní...
Slovem o zloduchovi ovšem nechci nic ironizovat, myslím je vážně. Bývalý majitel bezpečnostní agentury ABL a zakladatel politické strany Věci veřejné Vít Bárta skutečně zloduch je, o to hůř, že kromě zisku- a mocichtivosti vybavený i jakýmsi pitoreskním spasitelským komplexem, a ani výraz Všehoschopní v názvu Kmentovy knihy nepřehání: nepohodlnou komunální političku agenti ABL při tajném sledování „doprovodili“ až do ordinace odborného lékaře, občana, který kladl nepříjemné otázky, nejen sledovali, ale zmlátili tak, že musel do nemocnice, nepohodlnému, ale úspěšnému novináři Bárta nabídl funkci starosty městské části Praha 1... Nejotřesnější z tajných Bártových koncepčních materiálů, které Jaroslav Kmenta získal, se (vrchol výsměchu!) jmenuje Etický kodex; zatímco na billboardech Bárta bojoval proti korupci, ve svém interním materiálu napsal: „Věci veřejné jsou povinny Vítu Bártovi vrátit celkovou výši jeho investice“, „má-li ABL růst, neobejde se bez 40 procent sektoru veřejné správy – determinované progresy korupce protekcionismu. Ze všeho uvedeného vyplývá nutnost v nezbytné minimální formě maximalizovat synergické efekty ekonomické a politické moci, kterou nelze ani reálně oddělit.“
Člověk se neubrání otázce, kdy a zda vůbec by byl zloduch jako Vít Bárta bez fungujícího nezávislého tisku odhalen – a kolik, třeba, ještě špíny zůstává neodhaleno... „Pánové, děláte záslužnou a náročnou práci. Tak si trochu oslaďte život,“ říká v knize pekař, který pomohl novinářům a oni jemu, a otevírá dveře své dodávky a podává jim plato se štrúdly. „Jste moc laskav. Ale my si to vzít nemůžeme. Píšeme o vás, mohlo by to být chápáno jako úplatek,“ odpovídá Jaroslav Kmenta...
Kniha Všehoschopní – Superguru Bárta se také dá číst, alespoň zčásti, jako společenský román; obraz každodenního života českého žurnalisty na začátku druhé dekády 21. století, vztahů na pracovišti (nejsou snad trochu idealizované? já jsem za své vlastní novinářské kariéry v žádné redakci tak dobré vztahy nezažil), jeho rodinného života (story ztracené kočky Sáriny je malá, samostatná a – alespoň pro mě – rovněž docela napínavá zápletka).
Čtenář se dozví i leccos o tom, jak funguje výroba novin, a to nejen o diktátu tak řečené uzávěrky, ale i o tom, že v citlivé kauze, jako byla nepochybně ta s Vítem Bártou, se v redakci každé slovo předem konzultuje s právníky, a čtenář se rovněž dočte o tom, jaký král je v novinách inzerent – s inzerátem se nesmí pohnout, inzerátu se ustupuje, když je na stránce málo místa, a v článcích se v takovém případě škrtá. Tak titulek „Deset důkazů, že Bárta lže“ se kvůli právníkům a inzerentům změnil až na „Osm důkazů o sledování lidí Bártovou ABL“ (viz MF Dnes 13. 1. 2011).
A čtenář se může i zamyslet nad detaily novinářovy práce: „Předal jsem jí (důležité svědkyni) pugét a řekl, že to je od redakce za odvahu, kterou měla.“ A uvědomit si něco z jeho obav; citát rady novinářova přítele, který pracoval ve speciálních jednotkách policie a zná i Bártovu agenturu ABL: „Nenechávej věci v autě, věnuj pozornost ztrátám klíčů v rodině, nenechávej klíče a podobné cennosti v obyčejné skříňce, když si jdeš do bazénu zaplavat. Zamykej se doma i v autě. Zapínej doma elektronickou zabezpečovací signalizaci a zkontroluj si, zda správně funguje. Telefon nenechávej přes noc v obýváku, ale ber si ho do ložnice...“
Kniha Jaroslava Kmenty Všehoschopní – Superguru Bárta je četba napínavá a současně děsivá – děsivá, a přece útěšná: není tak zle, je tu zlo, ale i dobro, které, jakkoli neporovnatelně slabší, dokáže uhrát i pozoruhodná vítězství... Recenzovanou knihu jednoznačně doporučuji: měl by si ji přečíst každý, i když už nechodí na občanskou výchovu do školy. A ještě něco: jeden z epizodních aktérů knížky se v textu označí za katolíka: snad i jeho víra přispěla k jeho nemalé osobní a občanské statečnosti, napadne mě; ale nebyl statečný sám. Naši nebeští patroni a ochráncové, o kterých u nás nedávno tak hezky promluvil německý kardinál Joachim Meisner, pomáhali jistě i zcela nevěřícím statečným hrdinům tohoto příběhu, pořád jsem na to při četbě myslel, i když pro to nemám ovšemže žádné hmatatelné důkazy. Ale jinak by to snad ani nebylo možné.
Jaroslav Kmenta: Všehoschopní – Superguru Bárta, nakladatelství JKM – Jaroslav Kmenta, Praha 2011, stran 348, ISBN 978-80-87569-03-0