Tentokrát je na začátku upřímný údiv mladého Američana, Nového Angličana z Nové Anglie, když uviděl na náměstí Svobody dřevěné sochy Panny Marie a svatého Josefa v nadživotní velkosti – s předstihem se tam chystal betlém: „To je opravdu Svatá rodina? Vy tady smíte mít ve veřejném prostoru náboženské symboly?“ Příliš nepřijal pravdivé vysvětlení, že naprostá většina pasantů to jako symboly náboženství nebere, že je to prostě součást kulturního dědictví. Náboženská neutralita veřejné moci, zásada jinak velmi potřebná a správná, je v západním světě někdy dovedena ad absurdum. Naší oficiální ideologií se postupně stává velmi netolerantní ideologie neideologičnosti. A veřejný prostor si tato nová západní ideologie začíná hlídat stejně jako ideologické moci současného světa, muslimské, hinduistické, komunistické. Každý betlém na náměstí je tak nejen připomínkou Božího narození, ale i ostrůvkem občanské svobody, který si hájíme v sílícímu tlaku ideologické neideologie.
A něco ještě jiného je, když ulice nejen cosi ukazuje, nýbrž se i hlasitě projevuje. „Ulice nám poroučet nebude,“ řekl v únoru 1948 prezident Edvard Beneš – ale pak stejně udělal, co mu „ulice“ řekla... Co mu davy na ulicích řekly, i když to ani zdaleka nebyli všichni občané Československa. (Někdejší izraelský premiér Šimon Peres měl ve zvyku přepočítávat účastníky pouličních demonstrací na počet voličů, a tak i když byla ulice plná, říkal: To by stačilo jen na zvolení dvou poslanců – dva poslanci mě nepřehlasují!)
Pravda je, že kdo ovládne (kdo zmanipuluje...) veřejná prostranství, má v ruce silný mocenský nástroj – i když dějiny nás učí, totiž tam, kde máme z odstupu k dispozici více pramenů, že samy plné ulice a zcela zaplněná náměstí ke změně režimu nestačí, musejí být i jiné tlaky anebo okolnosti.
Československá sametová revoluce byla jedním z relativně řídkých případů, kdy se ulice a náměstí naplnily slušnými lidmi; jinak spíš manipuluje davy hrubost a demagogie. (Když už byl Václav Havel zvolen prezidentem republiky a přijel v této funkci poprvé do Brna, také se zaplnilo náměstí Svobody stejně tak jako ve dnech revoluce. Ale najednou jsem si uvědomil, že změna není jenom v tom, že zmizeli v z přilehlých ulic vozy se zamřížovanými okénky a nejsou tu chlapi z Lidových milic, nacpaní v maskovacích uniformách, co dupali okolo a dávali jasně najevo, že by si dokázali s demonstranty poradit. Změna je především v tom, že je tu úplně jiný dav: ti kteří se před pár dny báli bojovat, se přišli nyní podívat na vítěze; během prvních pěti minut na náměstí jsem dostal pětkrát loktem do žeber a do žaludku – to ve dnech revoluce ani jednou, ačkoli i tehdy se lidé tísnili a chtěli být co nejblíž u tribuny...)
Boj o veřejná prostranství je v každém případě důležitý pro toho, kdo usiluje o moc. „Die Strasse frei den braunen Batallionen, die Strasse frei dem Sturmabteilungsmann...“ zpívalo se v Písni Horsta Wessela (Horst-Wessel-Lied), jakési „hymně“ mladého nacistického hnutí: „Uvolněte ulice hnědým batalionům, uvolněte ulice muži od SA...“
„Františku, stojí to 55 československých korun – ale CO stojí 55 korun?“ zíral v roce 1976 můj host ze západního Německa na velikou reklamu uprostřed náměstí Svobody, která hlásala obřími literami a ciframi jen: „55 KSČ“. I upozornil jsem ho, že se tam píše KSČ, a ne Kčs, že tedy nejde o koruny, a billboard (to slovo jsme ovšem tehdy ještě neznali) „propaguje“ padesáté páté výročí založení Komunistické strany Československa...
Zdálo by se, že politická agitace, háfo papírových a plátěných srpů, kladiv či Leninových portrétů, jak je pamatujeme my starší, je dnes už věc minulosti, že ideologie z ulic zmizela a ovládla ji jen komerce; v prvním plánu je to jistěže tak – ale i konzum, konzumní vztah k životu je svého druhu ideologie. A má někdy velmi vážné morální důsledky: pomysleme jenom na reklamní kampaň výrobců prezervativů, kteří nepropagovali ani tak ten svůj gumový produkt, jako bezuzdný a ultrasobecký způsob existence.
I my choďme do ulic. Nosme korouhve. Využívejme prostor svobody, dokud ho máme. Využívejme plakátovací plochy, když můžeme, propagujeme víru i takto. Nenechávejme veřejný prostor zlému.