Začátkem nápravy stavu věcí okolo nás je proměna nás samotných, pokání, obrácení. Tomáš Valer ve svém článku U nás v Senomatech vypisuje některé z důvodů, proč se mnoho našich předků odvrátilo od Církve a následně (a asi i zákonitě) i od Boha: „Spojení trůnu a oltáře v habsburské monarchii, formalismus v církevním životě, nucené zpovědi dětí v hodinách náboženství, nezřízený život některých farářů.“

Vyvstává mi v souvislosti s tím na mysli 34. kapitola knihy proroka Ezechiela: „Synu člověka, prorokuj proti pastýřům Izraele. Řekni jim: Běda pastýřům Izraele, kteří pásli sami sebe! Sytili jste se mlékem, odívali vlnou, vykrmená zvířata jste zabíjeli, ale stádo jste nepásli. Neposílil jste, co bylo slabé, neuzdravili jste nemocné, neobvázali jste, co bylo zraněné, nepřivedli zpět, co bylo rozptýlené, nehledali ztracené, násilím jste ovládali silné.“

Zvrácená podoba náboženství využívá toho, že se jedná o věcech smysly neuchopitelných (nebe, peklo, soud), zároveň není daleko k silným obavám o věčnou budoucnost věřícího. Pokušení „náboženských profesionálů“, ale i věřících, této obavy zneužít ke svému prospěchu, k manipulaci nebo k usnadnění si práce je silné a ve výsledku se obrátilo ve snahu vše náboženské odvrhnout. Ale i povýšený postoj věřících k těm, kdo „věří méně“, může být silným odrazujícím faktorem.

Myslím, že v současném blahobytu k obratu nedojde. Ne že bych si to přál, aby to tak bylo nutné, ale změnu by přinesla asi jen nějaká výjimečná událost a doba, která by nás všechny zbavila (falešného) pocitu, že si vše můžeme zajistit sami vlastními silami. Asi jsem to nedokázal popsat přesně tak, jak to cítím, ale lépe to teď nedokážu...