Ještě bych se chtěl vrátit k otázce navracení (části) komunisty ukradeného církevního majetku; ono to bude téma asi ještě na hodně dlouho, i když už, doufám, ne v té souvislosti, jako že jestli ano – nebo ne. Všechno nasvědčuje tomu, že majetkové vyrovnání mezi státem a církvemi tentokrát skutečně nastane.
Domnívám se, a to říkám bez nejmenšího stínu ironie, že k majetkové samostatnosti církví už dojde především proto, že Pán nás má rád, stará se – a už se nemohl dívat, jak nás materiální závislost na státu a jeho byrokracii poškozuje, zvláště v poslední době – a řekl bych přímo: demoralizuje.
Dobře, za bolševika jsme neměli svobodu, nemohli jsme (oficiálně) nic dělat, věci byly jasné. Ale za dvaadvacet let svobody jsme si velice zvykli na pohodlí státních platů a naučili jsme se všeliké předstírání a natahování, jak je to Bohu žel v tomto státě zvykem; každý, kdo je zaměstnán u církve, je pastorační asistent, aby mu šel státní plat, i když je to ve skutečnosti třeba uklízečka; jistě, uklidit se musí, ale asistence při pastoraci je přece jen něco jiného. Předstíralo se a lhalo – a vždycky se to nějak odůvodní, což má špatný a destruktivní vliv na duchovní stav církve.
Kontrolní orgány státu se také snažily odůvodnit nějak svoji existenci, a začaly pilněji kontrolovat, co se v církvích s penězi ze státního rozpočtu děje. A tak mnoho nechybělo a na některých biskupstvích se už zaváděly kartičky docházky s píchacími hodinami, včetně kartičky pro biskupa... Vykazuje se a papíruje, jen aby se (nějak) ukázalo, že se pracuje opravdu osm hodin denně.
Až nebezpečně se přitom začíná vytrácet klíčové a zásadní vědomí toho, že duchovní služba, to přece není především nějaký měřitelný výkon, ale je to na prvním místě modlitba, láska k Bohu a služba lidem, setkávání s nimi, které se nedá měřit hodinami...
Sociologové už docela dobře zmapovali fenomén třicátníků, kterým se nechce odstěhovat se do vlastního bytu (natož se oženit a mít děti), ale zůstávají stále u maminky, která jim navaří, vypere a postará se o ně; vina je přitom na obou stranách: maminka nevede synka k dospělosti proto, že nechce být sama a chce ho mít stále pod kontrolou. Slyšel jsem v této souvislosti moc trefný termín „Mama hotel“.
Ekonomická závislost na státu, to je takový náš církevní „Mama hotel“.
A je nanejvýš čas, abychom se už odstěhovali do svého bytu, abychom se postavili na vlastní nohy – i když třeba ještě nastane (pěkných) pár trapných situací, než se samostatně žít opravdu naučíme.