Jsme skutečně hříčkou médií – a vyžaduje od každého z nás nemalé úsilí, abychom se vlivu médií aspoň trochu ubránili (a stejně se mu úplně neubráníme nikdy, jako se člověk pracující ve skladu uhlí nikdy úplně neubrání uhelnému prachu).
V poslední době se setkávám často s tím, že se mě lidé při rozhovoru ptají na různé mediální hvězdy (Halík, Czendlik, Gott, Okamura...), které hrají roli morálních autorit – a diví se, že „proti každému něco mám“; snažím se jim vysvětlit, že by nám měl být podezřelý každý, kdo je v dnešní době velmi často v médiích – a koho média vytrvale chválí... Že ptají-li se mě na tyto mediální hvězdy, je to téměř (zdůrazňuji: téměř!), jako by se mě ptali na nějakou partu šizuňků – a divili se, že žádný z nich mi není dost dobrý...
To je úvod.
A teď chci jednu mediální hvězdu chválit. Ovšem herec Tomáš Töpfer žádná typická mediální autorita není, i když je velmi známý a slavný. Především sám si na žádnou moudrou morální autoritu nehraje, osobně i ve svém veřejném vystupování je až nezvykle skromný. Jakou vlnu nesouhlasných reakcí různých divadelníků si vysloužil tím, že úspěch, který získal svým úžasným hereckým výkonem ve Werflově Jacobowském a plukovníkovi na scéně Vinohradského divadla, odbyl slovy v tom smyslu, že když je to tak dobře napsané, je snadné to dobře zahrát; obvykle se přitom dnes v divadle (a ještě více filmu) na autora zapomíná a mluví se víc o režisérech a hercích.
Tomáše Töpfera si vážím. Nenadchlo mě jeho herectví ve vcelku špatném televizním seriálu Život na zámku (poslední seriál, který jsem soustavně sledoval), je mi sympatický jeho židovský smysl pro humor (sbírám dokonce historky o něm...) a blízké jsou mi i jeho pravicové názory, spojené s podnikatelskou aktivitou: tolik se v zástupech nadávajících pololenochů liší tím, že dokázal opravit dům, který byl v troskách, mám ovšemže na mysli Divadlo Na fidlovačce, a vybudovat v něm divadelní instituci, která si na nezájem publika opravdu stěžovat nemůže; divadelní instituci, která se pohybuje suverénně v poloze zajišťující slušný úspěch, totiž tak blízko bulvárnosti, že ji může vzít pohodlně do pravé ruky, ale oběma nohama přitom pevně na půdě umění... Osobně jsme spolu hovořili jen jednou, kdy já jsem kromě pozdravu nedokázal ze sebe vysoukat nic smysluplného, jak jsem byl rád, že se s ním osobně setkávám, a on se tomu jen svým obvyklým chytrým židovským způsobem usmál...
Pro toho, kdo sleduje dění, jistě není těžké najít důvod, proč o Tomáši Töpferovi nyní mluvím: má se stát novým šéfem pražského Divadla na Vinohradech, jedné z nejdůležitějších českých činoherních scén. Líbila se mi jeho vyjádření v této souvislosti. Vinohradské divadlo je velká scéna, nikoli studiový prostor pro divadelní experimenty a on, jak řekl, bude usilovat o to, aby se lidé v divadle smáli anebo plakali, a nechce poskytovat prostor režisérům, kteří na Vinohrady přicházejí už s úmyslem se vůči tomuto velkému divadelnímu prostoru vymezovat. Konečně to někdo řekl! Tomáš Töpfer projevuje při nástupu do čela divadla stejnou odvahu, jako při svém působení v levicovém Senátu. Nazývá věci pravými jmény, na nic si nehraje. A nebojí se ani jmenovat. Bude se snažit ovlivnit dramaturgii divadla ještě před svým nástupem, nemá nic proti uvedení hry Petera Shaffera Amadeus – ale bude se snažit, aby ji režíroval někdo jiný než Vladimír Morávek.
Je to jenom divadlo. Ale kolik bude lidí poctivých a přirozeně odvážných ve své branži, ve svém oboru, natolik bude život v této zemi snesitelný.