Začala postní doba. Máme za sebou první neděli postní, dříve zvanou neděle Invocavit (podle začátku úvodní antifony v tridentské liturgii, Invocavit me, Povolal mne) a dneska je první pondělí postní doby.
Půst je jistě mnohem víc než jen jakési omezení v jídle, ať se postí vaše oči od pohledu na nedovolené věci, ať se postí vaše noha od chůze za nedovolenými věcmi, vyzýval křesťany své doby svatý Jan Chryzostomos (Zlatoústý), důležitá je celková obnova kázně a životního řádu, každodenní kontakt s Božím slovem, půst je také doba pro almužnu či skutky milosrdenství. Ale půst JE TAKÉ, a NE NEPODSTATNĚ, sebeomezení v jídle: v množství a kvalitě. Řeknu to rovnou: právě já právě toto dělám nerad. Žiji bez sexu, nejezdím na dovolené do zahraničí, začal jsem se postit i od své někdejší snahy „bejt důležitej“, tedy mít nějaký společenský vliv a význam, být citován a žádán o příspěvky – a všechno to snáším vcelku dobře – ale právě půst od jídla mi dělá převelikou potíž. Myslím, že v tom nejsem tak úplně sám. (Jako ten kněz v Litoměřicích v 19. století, který nám zanechal cenný dobový pramen, když si do knihy určené pro inventář knihovny každou neděli přesně a podrobně zapsal, co dobrého měl ten den k obědu.)
A když začátkem minulého století obnovil svatý papež Piu X. postní praxi a tehdejší brněnský biskup František Saleský Bauer vydal příslušný biskupský dekret, ozvala se vlna odporu z řad kněží: co je možné v slunném klimatu italském, není možné dodržovati v drsnějším podnebí našem, zaznělo také jako argument... Pamětník vzpomínal na kněze, který dojížděl každý pátek k nim do školy, což bylo do sousední dědiny, aby tam učil katechismus, a výuku začal pokaždé tím, že si na katedře rozbalil pečené kuřátko – a odůvodnil to tím, že v pátek maso jíst může, protože je „na cestách“ – a na cestách se maso jíst smí. To my dnes ani nemusíme být na cestách, abychom to měli dovoleno.
„K opravdovému započetí půstu je potřeba nejdříve obrovské touhy po čistotě...“ Koho to cituji? Uváděná slova pocházejí (pravda, jsou citovaná přesně, jen trochu mimo kontext) z ne-křesťanského (a proto ve věci postu zcela jinak motivovaného) serveru pust.cz (ze kterého jsem citoval už v minulé postní úvaze). Ještě jeden citát ze stejného zdroje: „Slovo půst zaměníme za slovo housle. Člověk se rozhodne, že se naučí hrát na housle. Koupí si spoustu literatury a přečte si o houslích vše. Jak se vyrábějí, z čeho, jaké jsou nejlepší značky, až v závěru dojde k jasným návodům na první jednoduchá cvičení. Koupí si housle a tím to skončí. Občas otevře futro, prohlédne si housle a zas je zavře, popřípadě touhu učit se vzdá hned po prvních neúspěšných krůčcích...“ No nesedí to na nás? Úplně přesně! Jen bych měl dodat, že mnohý z nás když se chová přesně tak, činí to s přesvědčením, že právě takový je správný půst moderního křesťana v 21. století.
Že přeháním? Poslouchejte: „Postní praxe byla v minulosti“ (BYLA V MINULOSTI!) „poměrně namáhavá, nejedlo se maso, ryby, vejce a mléčné produkty a bylo zvykem jíst jednou denně. Současná postní praxe katolické církve zavazuje katolíky od 16 do 60 let. Na Popeleční středu a Velký pátek jako dny přísného postu je dovoleno sníst pouze jedno velké jídlo denně. Krom toho existuje ještě půst od masa, předepsaný pro tyto dva dny a všechny pátky roku. Tento páteční půst je ale možné nahradit jiným skutkem pokání...“ Tolik katolickým autorem napsaný článek na Wikipedii; čili: něco jako současná téměř oficiální informace o křesťanském postu pro naše nevěřící současníky. Ne, rozhodně to dnes s tím postěním nepřeháníme.