Jsou na samém začátku. Hledají informace k novým didaktickým metodám, diskutují nad nimi, snaží se formulovat charakteristiky „nové školy“, zpřesňují úvahy o tom, jací žáci by vlastně měli školu po devíti letech práce opouštět... Zvou odborníky, organizují veřejné přednášky a diskuze. A především hledají člověka, který půjde do konkurzu na místo ředitele, který bude podle zákona za necelé dva roky vypsán.

Kdesi jsem četl, že dnešní svět patří aktivním minoritám. Uvedený příklad to jen potvrzuje. Nepochybuji o tom, že zmíněnému sdružení se podaří prosadit svého člověka a s ním i svoji představu „nové školy“. Ovlivní tím významnou oblast veřejného života.

Občas jsem unaven z nářků nad nepřátelským postojem české většiny vůči křesťanské menšině, která je v lepším případě ignorována, v tom horším očerňována. Vždy mne napadne, že Kristus nesliboval apoštolům vždy otevřené dveře a rozzářené úsměvy posluchačů. Právě naopak (srov. Lk 9,5). Přesto zůstali první křesťané aktivní. Byli aktivní minoritou v době, o které rozhodně nelze říci, že by jim přála.

A jak jsme na tom my? Využíváme možnosti aktivně (a bez vnucování samozřejmě) ovlivňovat okolí, v němž žijeme?

Žijeme ve skvělé době, ačkoli nám to tak často nepřipadá. Využijme toho a nedávejme světlo pod nádobu, jinak by se mohlo stát, že nám bude vzato i to, co si myslíme, že máme (Lk 8, 17-18).

 

 

Žiji v obci, která je nespokojená se stavem a směřováním své základní školy. Míra této nespokojenosti sice neodpovídá stavu školy – obec a její občané jsou poněkud nespravedliví, ale o to v tuto chvíli příliš nejde. Podstatné je, že v obci vzniklo volné uskupení lidí, kteří chtějí tuto situaci řešit.