V neděli (11. 3. 2012) se švýcarští voliči odebrali k urnám a absolvovali další várku referend. Ve středu (14. 3. 2012) čeští poslanci (poměrem hlasů 61 ku 81 ze 152 přítomných) zamítli návrh na uzákonění referenda; vše proběhlo jen jaksi mimochodem, výsledek hlasování byl předem jasný...

Švýcarští voliči odhlasovali, popravdě řečeno, věci, jejichž přijetí ve všelidovém referendu si u nás nedovedu ani představit. Švýcarští odboráři předložili návrh na prodloužení minimální dovolené z pěti týdnů na šest (a říkali, že kdo je pro, má smysl pro realitu), ale švýcarská vláda byla proti a argumentovala, že tak dlouhá dovolená by zatížila hospodářství a to by mohlo vést k poklesu a snížení počtu pracovních příležitostí; voliči – a to je právě pro mě to úžasné – dali na názor vlády, a ačkoli si mohli prodloužit dovolenou, neudělali to. Současně také Švýcaři zamítli něco, za co šli čeští odboráři křičet do ulic, totiž podporu stavebního spoření. – Chtěl bych žít v zemi, kde lidé věří své vládě. V zemi, kde jsou tak dospělí, že jsou schopni říci ne nějaké lákavé výhodě, s ohledem na budoucnost a celkový prospěch státu. Ale v takové zemi nikdy žít nebudu...

Ústava České republiky uzákonění všeobecného referenda předpokládá – ovšem v tomto bodě není, ani dvacet let po svém přijetí, stále ještě naplněna. Konají se různá místní referenda, nejčastěji o oddělení nějaké místní části od nějakého města či o tom, že občané nechtějí nějakou obtěžující stavbu, máme už uzákoněno krajské referendum, ale ještě žádné krajské zastupitelstvo žádné takové referendum nevypsalo... Všelidové referendum se u nás konalo jen jednou, a to na základě speciálního ústavního zákona, a rozhodlo o našem vstupu do Evropské unie. Přímá demokracie byla u nás posílena přijetím přímé volby prezidenta, poté co se o ní deset let diskutovalo, o případné přímé volbě starostů a hejtmanů se diskutuje stále. Jsme u nás i v této věci takový zvláštní ryborak.

Ve všeobecné rozpravě k návrhu ústavního zákona o obecném referendu (opozičním návrhu, už ani nevím, kolikátém takovém návrhu) vystoupili v české sněmovně pouze dva poslanci. I jim ale bylo myslím jasné, že debata nemá žádný smysl: blok vládních poslanců návrh tak jako tak zamítne. Což se, jak víme, vzápětí stalo.

Vystoupil Marek Benda (ODS), taktéž zpravodaj k návrhu, který navrhl zamítnutí, protože (jak Marek Benda říká poslední dobou, zdá se mi, dost často), není potřeba žádná poslanecká iniciativa, jelikož vláda připravuje v téže věci vlastní – a samozřejmě mnohem lepší – návrh. A promluvil poslanec Jiří Paroubek (zvolen za ČSSD), jenž návrh podpořil. Ovšem argumentoval docela zvláštně: ve svém vystoupení kromě jiného také poukazoval i na švýcarské referendum o dovolené s tím, že zamítnutí něčeho tak příjemného, jako je delší dovolená, s ohledem na ekonomiku, mu připadá „jako z jiné dimenze, a ono asi také je“ – ale současně děl, že čeští voliči nejsou horší nežli ti švýcarští a jistě by hlasovali stejně zodpovědně...

Referendum u nás nemá ovšem takovou tradici jako ve Švýcarech, žádné se nevypsalo ani za první republiky, ale v našem politickém systému by být mělo a jako nástroj pro zvláštní a mimořádné příležitosti má smysl. Ovšem žijeme v zemi, kde lid nevěří své vládě – a vláda nevěří svému lidu. Takže se u nás jen planě navrhuje a neupřímně přislibuje – a žvaní. A někdy už ani moc nežvaní...