Nejsem na mateřské respektive rodičovské dovolené až tak dlouho, není to ani rok. Mám jedno dítě, navíc velmi klidné a hodné dítě, takže si někdo možná řekne, že teprve poznám a pak budu mluvit jinak. Že bych si měla vyzkoušet honičku se dvěma, třemi rozdováděnými potomky a pak sypat moudra. Přesto se odvážím otevřít ústa a promluvit.
Jednou mě napadlo, že život na mateřské se trošku podobá kontemplativnímu životu lidí, kteří se rozhodli odejít ze světa, aby sloužili Bohu. To přirovnání se mi zamlouvá čím dál tím víc. Matky se rozhodly (předpokládejme, že ve většině případů se rozhodly) odejít ze světa, aby přivedly na svět a vychovaly dítě či děti. Vzdaly se světských marností (slovy současné společnosti se vzdaly kariéry, aspoň na čas), opustily svět (nechodí na mejdany, aspoň ne tak často) a takřka se uzavřely do své cely (domácnosti), kde žijí pod heslem ora et labora (ovšem toho labora je o dost více než ora, pokud ovšem nepočítáme labora jako zvláštní způsob ora). I otcové se přijetím dětí samozřejmě mnohého vzdávají a mnohé ze sebe dávají, abychom byli korektní. Ale jsou tak říkajíc ve světě (totiž každý den v práci). A to je něco jiného.
To, co jsem zde napsala, možná někoho pohorší. A možná právě matky na mateřské dovolené. Vždyť mnohé se snaží přesvědčit sebe i okolí, že takhle to není. Že mateřstvím se člověk zas tak nemění, že při péči o dítě se dá chodit taky do práce, aspoň na částečný úvazek, že se dá stihnout spousta dalších věcí, chce to jen dobře si zorganizovat čas, že i matky v domácnosti mohou být aktivní, společenské a tak dále. Tato tvrzení v zásadě nepopírám. Jen říkám, že své mateřství prožívám „kontemplativně“, a co víc, že si nemyslím, že by to bylo špatně. Že se mi to dokonce líbí a považuji tento způsob života za velkou příležitost pro svůj osobní (ano, OSOBNÍ, nejde jenom o rozvoj dítěte) duchovní a osobnostní růst. Ne proto, že u mateřství „stihnu“ ještě dalších tisíc věcí, ale pro samotné mateřství.
Mnohé prorodiné organizace volají po společenském uznání práce ženy v domácnosti a při výchově dětí. To je jistě správné a chvályhodné. Přesto, bude to znít možná zvláštně, si někdy říkám, jak je dobře, že práce matek není přehnaně ceněna. Kdo hledá ocenění u lidí, ztrácí ocenění u Boha. A má-li být mateřská láska prototypem lásky nezištné, pak jí prospívá, je-li v očích lidí popelkou. Jestliže je mateřství v zásadě velmi nevýhodný a riskantní podnik, a přesto se pro něj tolik žen stále znovu a znovu rozhoduje, pak to je nejlepší důkaz toho, že mateřství má hodnotu samo v sobě a nepotřebuje na to papír od náladové společnosti a veřejného mínění.
Zůstaneme-li ještě chvíli u původního přirovnání, pak musíme uvažovat ještě dál. Odměnou kontemplativním řeholníkům a řeholnicím je důvěrný vztah s Bohem a radost z Něho. Odměnou matkám je důvěrný vztah k dítěti a radost z něho. Je to odměna více než dostatečná. Z Boží ruky dostává člověk míru dobrou, natřesenou. I toto ovšem zůstává ostatním lidem skryté.
Milí otcové prominou, že tento článek nebyl o nich. Ovšem pánové, vaše ženy a děti na vás myslí. Celý dlouhý den, kdy jste v práci, na vás myslí, i když to tak někdy nevypadá. Věřte tomu.