Se senem to doopravdy uměli moji prarodiče. Pak už nikdo. Jednomu dědovi učaroval obchod a druhý se jal vyučovat dítky školou povinné. První babička, jak jinak, za pultem pomáhala a druhá vařila horníkům na šachtě. Maličké hospodářství prarodičů, totiž louku, deset strychů polí, kozu a kravku, schvátilo JZD, takže nebylo na čem hospodařit. A taky byla jiná doba.

Naštěstí pro zachování kontinuity zůstala zahrada. Na té by se družstevní traktor nevytočit. Další generaci, mým rodičům, nezbývalo nic jiného než chovat králíky a slepice, pěstovat rajčata, brambory, mrkev a ve skleníku okurky. Činili tak trpně, neb se samozásobitelstvím bylo na socialistické vesnici počítáno a jezdit kupovat zeleninu do Prahy byl neúnosný luxus.

Dá se říci, že zemědělská činnost prarodičů byla pro obě následující generace symbolem překonané zaostalosti, dřiny a bídy.

Tento postoj jsme se sourozenci ochotně přejali. Ani to nás však neuchránilo od příležitostných zahradních a chovatelských prací. Rytí záhonů, péče o králíky (včetně krajně nepopulárního čištění kotců) a … sušení sena. O mém tehdejším vztahu k těmto pracím nejlépe vypovídá fakt, že jsem si na ně nepamatoval v době, kdy by mi jich bylo nejvíce třeba. Totiž v okamžiku, kdy jsme s manželkou a malými dětmi vyměnili čtyřpokojový byt v paneláku za dům se sadem a čtvrthektarovou zahradou.

Nebudu milého čtenáře unavovat líčením nezdarů a výčtem málem tragických omylů (bude-li vám například někdo tvrdit, že ovce stromy nežerou, tak ho nemusíte hned přetáhnout holí, ale rozhodně mu nevěřte) a přejdu hned k praktickému líčení.

1. Seno není sláma

Nechcete-li se na vesnici znemožnit, musíte rozeznat seno od slámy.
Seno je jemnější, skládá se z různých lupínků a stébel. Je-li sečeno na louce, kde něco kvete, pak nádherně voní. Stodolu, v níž se takové seno skladuje, zaručeně poznáte.

2. Potřebné nástroje

Kosa, brousek, naklepavač, hrábě.
Kosa musí být pěkně ostrá, rovnoměrně naklepaná. Práce s tupou kosou je nevděčnou dřinou bez valných výsledků.
Naklepat dobře kosu kladívkem na babce (to je takový kousek železa vetknutý do špalku) je majstrštyk, který doteď neovládám. O poznání lépe to jde s naklepavačem, který se o pravidelnost ostří z větší části postará za vás.
Taková pěkně naklepaná a naostřená kosa po pažitu zlehka klouže a trávu jako krajíc odkrajuje. Vydává přitom zvláštní šustivý zvuk. Seče-li několik kos zároveň, je z toho koncert.

Kosa se naklepává dvakrát do roka. Pokoušíte-li se přesekat sousedův plot nebo tyčky od rajčat, potom častěji. Občas se brousí brouskem oválného tvaru. Nešmrdlá se přitom z jedné strany, ale ladným pohybem přejíždí střídavě zprava a zleva.  To se lehko říká, ale musíte se několikrát říznout do prstu, než chytíte ten správný rytmus.
Na velkou plochu se asi vyplatí pořídit si lištovou nebo bubnovou sekačku, ale startovat motor kvůli nůši na krmení nebo úzké záhumence je svého druhu barbarství.

Zatímco kosa a brousek se v posledním století prakticky nezměnily, prošel poslední nástroj, hrábě, několikanásobnou materiálovou inovací. Z původních hrábí s ručně řezanými dřevěnými kolíky, přes kolíky strojově soustružené dřevěné a později plastové, až k pružným hrábím celoplastovým. Ty, ač nejsou zrovna stylové, vydrží nejdéle.

3. Sušení sena

Kosíme trávu vyzrálou. Jako s nezralým ženichem nevěsta štěstí nenalezne, tak ani nezralá tráva dobře neschne a po usušení z ní zbývá jen takové chmýří s minimem výživné hmoty. Přezrálá a zaschlá tráva je naopak po usušení tvrdá, pichlavá a zvířátkům moc nejede. Včetně ovcí, které jinak zblajznou prakticky všechno.

Čerstvě pokosenou trávu necháte jeden den odležet. Poté ji minimálně jednou za den v rozumné vrstvě (do deseti centimetrů), nejlépe v řádcích (abyste si pamatovali, kde jste právě skončili) hráběmi otočíte. Čím častěji to uděláte, tím rychleji seno schne. Babička říkala, že seno se suší na hrábích. Sušíte-li v parném létě (v lednu se pravda suší zřídka), budete toho mít nejspíš dost i při jednom otočení.

Neprší-li dva tři dny, máte vyhráno. Dobře usušené seno šustí a stébla v něm obsažená se neohýbají, ale lámou. Déšť také není žádnou tragédií. Budete překvapeni, jak rychle totálně promočené seno vyschne. 
Seno skladujeme nejlépe na půdě, ve stodole nebo v seníku. Prostě tam, kde nebude brát odspoda vlhko. Sklep, ani ten suchý, není pro seno zrovna vhodným místem.

Stejně jako víno, i seno zraje. Nemá-li se vašim strávníkům udělat nevolno, musíte se zkrmováním nového sena šest neděl počkat. Tomu, co se během téhle doby se senem děje, se říká fermentace.

4. Rada na závěr

Probudí-li se ve vás rolnické geny, podobně jako v autorovi tohoto článku, dostanete příležitost alespoň trochu se vrátit k přírodě, k rytmu, kterým žili naši předkové. Vnímat změny ročních období, čas sklizně a čas setí. Jen romantických přestav a snění bych doporučoval se vyvarovat. Ono i v zemědělství a možná především tam platí, že chleba je vždycky o dvou kůrkách.