Proč prý nic nepíšu o zmatcích kolem volby nového Klause – když to tak hýbe celým národem.

Prožil jsem většinu života za komunismu a naučil jsem se nebrat nositele veřejné moci vážně. Ignorovat je, zařídit si svůj život bez nich, pokud to jde, vždy v co nejmenším kontaktu s nimi. Nezajímat se o ně a o jejich spory (nakolik tehdy vůbec pronikly na veřejnost). Éru skutečně svobodného politického života v 90. létech jsem pak prožíval aktivně a intenzivně, s dnešním odstupem bych řekl: trochu jak indián své první setkání s whisky. Dnes žiji v jakémsi kompromisu mezi oběma přístupy, komunistickým & svobodným; nedá se rozhodně říci, že bychom žili v nesvobodě – ale rozhodně nežijeme ve společnosti, jejíž mocenské a rozhodovací procesy by byly tak transparentní, jak by v dobré demokracii měly být.

Sleduji a částečně i komentuji veřejné dění, ale vím, že rozhodující část výkonu moci vidět nemohu, respektive ji vidím jen jako jakési stíny pod hladinou. O to víc mě zaujala v poslední době místopředsedkyně vlády Karolína Peake svými jinotajnými výroky, například tím, že když navrhne svého kandidáta na post ministra dopravy, má pocit, jako by Petru Nečasovi brala klíč od pokladničky – dovedete si představit jasnější, jasnější, i když nepřímé (a tudíž neuchopitelné) obvinění z korupce vyslovené vůči předsedovi vlády rozpočtové odpovědnosti místopředsedkyní téže vlády, jejímž rezortem-nerezortem je právě boj proti korupci!?

Myslím, že stejně trefně se Karolína Peake vyjádřila i včera, když současné spory o přepočítávání podpisů na peticích kandidátů(tek) na prezidenta(tku) označila jako bouři ve sklenici vody.

Skutečně, mám problém brát funkci prezidenta vážně (jako jsem ji bral velmi vážně za prezidenta Václava Havla) – a uznávám, že je to můj problém, přinejmenším tím, jak vážně ji bere většina mých spoluobčanů, to vážná funkce bezpochyby je. Ale ať již ze současných kandidátů(tek) vyhraje kdokoli, nebude z něj představitel, s nímž bych se identifikoval a neřkuli si ho, nedej Bože!, vážil... A představa, že by náš stát byl pár týdnů (nebo i měsíců, no!) bez prezidenta, mi nepřipadá jako nic hrozivého; o jeho pravomoci, tak jako tak převážně formální, se podělí ostatní ústavní činitelé, tohle základní zákon státu řeší docela jednoznačně.

Ať tedy ministerstvo sčítá a kontroluje, ať kandidáti žalují a soudy soudí. O nic moc důležitého nejde.

Jenom jde o to, aby se žalovalo na kompetentním místě, tedy u soudu, a ne s průhledným záměrem zase u ministerstva, jako Jana Bobošíková, která se bojí, že soud by jí možná nedal za pravdu – a ona chce co největší mediální humbuk!