V závěru uplynulého týdne (22. 3. 2012) řešila Poslanecká sněmovna dva návrhy na změnu české ústavy. Jeden vládní – a jeden poslanecký, konkrétně z dílny komunistických poslanců; komunističtí poslanci jsou, jak známo, ti nejpilnější.
Vládní návrh, který ležel ve sněmovně skoro rok, od dubna 2012 a projednávat se začal teprve teď, obsahuje takzvané konstruktivní vyslovení nedůvěry – kdy skupina nejméně padesáti poslanců, která může předložit návrh na hlasování o nedůvěře vládě, v tom není žádná změna, bude muset nově navrhnout i jméno politika, který by se stal premiérem v případě, že nadpoloviční většina všech zvolených poslanců pak bude hlasovat proti vládě. Prezident by byl povinen navrženého politika do úřadu premiéra jmenovat. A pokud by někdo chtěl podat nový návrh na vyslovení nedůvěry vládě dříve než šest měsíců po tom předchozím, musel by nově sesbírat ne padesát, ale osmdesát poslaneckých podpisů... Proti se postavili sociální demokraté a komunisté, ale většina sněmovny návrh poslala do druhého čtení.
Ovšem ještě zajímavější byl návrh na změnu ústavy předložený KSČM (vehementně podporovaný i sociálními demokraty). Ten chtěl dát Nejvyššímu správnímu soudu pravomoc rozhodovat o tom, zda změna politického klubu nebo jen hlasování proti vůli jeho partaje u jednotlivého poslance se děje „z pohnutek nízkých“, anebo ne – a v případě, že ano, měl soud sebrat takto nízkému poslanci mandát. Pokud by soud usoudil, že pohnutky poslance ke změně klubu nebyly nízké, mandát by poslanci zůstal. Totéž, a to už je úplně absurdní, by mělo platit i pro senátory...
A takováto ústavní změna, kdyby byly přijata, by v našem státě vychýlila rovnováhu mezi mocí soudní a zákonodárnou příliš ve prospěch moci soudní, namítal poslanec Jiří Pospíšil (ODS) – a spolunavrhovatel ústavní změny Vojtěch Filip (KSČM) paradoxně uznal tuto námitku za závažnou...
Levicový pokus o ústavní změnu však už (abych hned prozradil pointu) na stole neleží: sněmovna jej nepustila do druhého čtení (poměr hlasů: 69 pro zamítnutí a 51 pro propuštění do druhého čtení, při 124 přítomných). K zamítnutí došlo po několika hodinách velmi zajímavé debaty (což říkám výjimečně bez ironie!), přerušené pevně zařazeným bodem jménem sKarta. Ale o sKartách snad jindy.
Nejdřív mé jasné stanovisko: jsem přesvědčen, že je to dobře, že návrh neprošel. V případě jeho přijetí by vládli v podstatě jenom předsedové stran; počet poslanců by se mohl zredukovat: stačilo by, aby zasedali jen předsedové, každý s příslušným počtem hlasů podle volebního výsledku...
Přeběhlictví přitom je skutečně vážný problém českého politického života. Někdy změna klubu zásadně poměr sil nezmění – jako když třeba změnil klub jeden poslanec, nestraník, který až ve sněmovně, kamž se dostal z nevolitelného místa preferenčními hlasy, s překvapením zjistil, s jakou partou to sedí v jedné lavici, že je to, jak sám řekl, struktura „dokonce kriminální“ (to teď narážím, jak není těžké uhodnout, na Stanislava Humla a jeho skok od VV k ČSSD).
Ale jindy se stalo, že náhlá změna barvy poslance proti straně, za kterou byl zvolen, rozhodla o tom, kdo bude pánem ve Strakově akademii. Nejznámější je případ sociálních demokratů Melčáka a Pohanky, kteří umožnili vládu pravice – a to se myslím nemůže líbit žádnému slušnému člověku, ať už je v jakékoliv straně.
Jenže soudním odebíráním mandátů se takovýto problém řešit nedá. „Jediné hlasování, a předseda strany vás může zažalovat,“ shrnul komunistický návrh Marek Benda (ODS). A ještě řekl: „Soudci Nejvyššího správního soudu by to jako první dali k Ústavnímu soudu, že to nechtějí soudit. Jak? Na detektor lži? Poslance? Předsedu strany?“
Je to prostě tak, že poslanec, i když, aby se dostal do sněmovny, musí získat místo na nějaké stranické kandidátce, jakmile je zvolen, vykonává svůj mandát nezávisle, jen podle svého vědomí a svědomí; jakékoli jiné řešení by bylo horší. A s případnou neposlušností poslanců si prostě strany musejí, jak také řekl citovaný Marek Benda, prostě nějak poradit... Řeč Marka Bendy byla dlouhá a dobrá: měla logiku, přesné argumenty, působivost – i někteří opoziční poslanci uznali, že Benda mluvil dobře a s „něčím“ v jeho řeči by souhlasili...
Opozice Marku Bendovi ovšem předhazovala, že s neposlušností poslanců ODS si jeho strana v konkrétním případě poradila tak, že jim za odchod ze sněmovny dala lukrativní křesla ve státních a polostátních organizacích... Marek Benda, jakkoli mluvil až anticky dobře (anebo právě proto) na tyto námitky prostě nereagoval...