„To je ta země, kterou jste hledali. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, mlékem a strdím oplývající. Všude jará síla a bohatství. Země dobrá svou hojností a plodností, čekala jen na dělný lid, jenž by užil hojných darů jejích. Na všem budete mít hojnosti, hle, země po naší vůli,“ řekl našim pradědečkům a prababičkám praotec Čech na památné hoře Říp.
A vůbec nevadí, že něco takového praotec Čech nejspíš nikdy neřekl, neb je postavou bájnou, mytickou a smyšlenou, která může promlouvat jen v bájích a pohádkách. On to totiž Alois Jirásek napsal moc pěkně. Že to až po duši pohladí a hruď vzedme. A to i přesto, že jednomu slovíčku z první praotcovy tiskovky málokdo rozumí. Že jste taky nevěděli, co je to strdí? To je nejstarší, nejlepší a nejzdravější žvýkačka na světě.
Ponecháte-li v úlu volné místo, zastaví jej včely krásně bílými, panenskými plásty, jaké staví ve volné přírodě. Takové plásty naplněné medem, to je pochutnáníčko! Děti se po nich mohou utlouct, a pro včelaře s nadváhou je to pokušení srovnatelné s tančícími huriskami, co s huriskami, se všemi poklady světa.
Med k našemu životu patří. Pronikl do přísloví, zpívá se o něm v písničkách, vypráví v pohádkách a dostal se i do mezinárodní politiky. Tak se, milí čtenáři, pohodlně usaďte, připravte si šálek s medovým čajem a poslouchejte, jak to s tím včelím zlatem doopravdy je.
Koncem května mají včelky vyděláno. Úly medem přetékají a nádherně voní na dálku. Med zvolna zraje, včely z něj odvětrávají vodu, až jí zbývá méně než 20 %. Potom začnou komůrky s medem uzavírat voskovými víčky. Je-li zavíčkována třetina plástu nebo více, nastává dlouho očekávaný okamžik, medobraní.
Pro med vyrážím večer, kdy se lehce ochladí a včelky mají siestu. Opatrně sejmu střechy z úlů a rozdmýchám kuřák s trochou ztrouchnivělého dřeva, abych si včelky udržel od těla. Ono by se nám nikomu nelíbilo, kdyby v podvečer někdo řádil v naší spíži.
Poté vyjímám z úlů rámky s medovými plásty a zkušeným zrakem kontroluji zralost medu. Je-li výsledek uspokojivý, snažím se dostat včely od medu. Po letech vím, že bych je marně přemlouval, bezvýsledně varoval, že se jim v medometu bude točit hlava, ztratí orientaci a domů se nevrátí.
Naštěstí nelétají po světě jen včely, ale i husy s krásným, jemňoučkým peřím. Žádné košťátko ani kartáček se husímu brku při práci se včelami nevyrovná. Včelky brkem jemně smetu z plástu zpátky do úlu a včelprostý rámek uložím do připravené bedýnky. Ta musí být dobře utěsněná, aby se včely na med nevrátily. O to se snaží se stejnou úporností, se kterou já v deset večer prohledávám ledničku.
Do prázdných medníků doplním nové rámky s prázdnými plásty, říká se jim souše, aby mohly včelky, vyděšené ztrátou životně důležitých zásob, začít zrána nanovo.
Bedýnky s medem odvážím do místnosti, v jejímž středu stojí třírámkový, pocínovaný medomet z doby, kdy si pradědeček Antonín namlouval prababičku Františku a poslední rakouský císař Karel svoji Zitku. Medomet má velkou dřevěnou kliku roztáčející radiálně umístěné mřížky, do kterých se vkládají rámky. Je-li plást v rámku zavíčkovaný, musí se víčka předem odstranit. Což je práce nevděčná a zdlouhavá, určená pro nekvalifikovanou, námezdnou sílu, tedy pro včelařovu manželku a děti. Točení klikou je naopak práce odborná, vyžadující zkušenost a pravý fortel. Ruční medomet nemá rychlosti ani otáčkoměr, takže klikou točíte podle citu. Pustíte-li ke klice raubíře, utrhá vám
plásty z rámků a z medometu padají namísto medu kusy rozlámaného vosku. Točit se musí tak akorát, aby se plást nepoškodil, ale med vytekl.
Z medometu teče přes hrubé a jemné síto do přistavené nádoby. Zralý med nevytéká jako voda, ale ladně se skládá do stran. My včelaři říkáme, že stužkuje.
Vytočený med musí do druhého dne odstát. Před plněním sklenic z něj odebereme pěnu obsahující drobounké nečistoty a bublinky vzduchu. Naplněné sklenice s medem přes noc přikryjeme plátnem a teprve druhý den opatříme víčky. Zralý med není třeba konzervovat, v přírodním stavu vydrží řadu let.
Včely i já děkujeme čtenářům za pozornost!
(konec seriálu)