I do Česka už dorazil španělský dokumentární film režiséra Juana Manuela Cotela Poslední vrchol, portrét předčasně zemřelého kněze a milovníka hor – a putuje našimi nekomerčními či jen mírně komerčními kiny... S kvalitními titulky (ovšem sekularizace dělá své; ani překladatel křesťanského filmu ze španělštiny si neví se všemi křesťanskými reáliemi rady a chybička se vloudí: neříkáme „cisterciáni“, nýbrž cisterciáci, Panna Maria, jde-li o Ježíšovu matku, se píše i podle českého pravopisu s velkým P...).
Pro katolické věřící, kteří se jinak z pláten a obrazovek dovídají jen o kněžských škaredých vlastnostech a zlých činech, je tento film jistě útěcha a balzám na duši.
Ale filmařsky, to je třeba říct, žádné veledílo; prostě jen jeden dokument z cyklu Cesty víry, tak jak se dělají: nasnímané fotografie, anketka na ulici, opakující se stejné záběry (hory) a jinak stále jen „mluvící hlavy“, „mluvící hlavy“, bez jakékoliv akce... A je skutečně předpokladem úspěchu módní klipovitý střih? Hlavní hrdina nemá ve filmu téměř možnost říct souvislou větu, ačkoli záznamy jeho přednášek, jak jsme viděli, k dispozici jsou – často jsou degradovány jen na jakýsi kolorit, když je z nich citováno třeba jen jedno z kontextu vytržené slovo... Možnosti film obrazově oživit, které se nabízely, režisér (jenž ve filmu sám dlouze hovoří) nijak nevyužil: například jsme ani nezahlédli prostředí fakulty, kterou otec Pablo Domínguez Prieto vedl a kde přednášel filozofickou logiku...
V čem tedy je úspěch filmu, který bez reklamních kampaní putuje už roky úspěšně evropskými artovými kiny, tedy prostředím jinak nijak přívětivým ke křesťanské víře?
Je to v síle autenticity, osobní ryzosti a čistoty a autentického křesťanského svědectví, vyvěrajícího z modlitby a víry; tyto prameny Prietovy jedinečnosti film nezamlčuje, nýbrž naopak zdůrazňuje: bez nich by šlo jen o jakousi téměř hrabalovskou kuriozitku, jen o jednoho španělského pábitele... Kritizoval jsem, že ve filmu jsou samé „mluvící hlavy“ – ale nekritizuji, naopak oceňuji, že celý film je postaven na svědectví lidí, kteří otce Pabla znali, od malých dětí až po kardinála: kněz není člověk pro sebe, nýbrž člověk pro druhé, říká tento film.
Zaujalo mě množství postřehů a myšlenek, ale snad nejvíc ve filmu citovaný úryvek z jednoho rozhovoru s otcem Pablem. Žurnalistka se ptá: „Jste kněz, teolog a filozof – nebo filozof, teolog a kněz – nebo teolog, kněz a filozof – v jakém je to pořadí – anebo je to všechno na stejné úrovni?“ A Pablo Domínguez Prieto odpovídá: „Jsem za prvé kněz, za druhé kněz a za třetí kněz.“ Snad bych tato slova ani neměl komentovat, jak jsou jasná – ale přece jen řeknu, že tuto odpověď posílám doporučeně a jednotlivě každému českému „sociologu, teologu a knězi“, „biologu a knězi“, „knězi a dokumentaristovi“ a také pánovi, který řekl: „Kněz jsem, ale kněžství moc často nepoužívám“ (jako by to byl nějaký výstřední klobouk!), jakož i všem dalším podobným činitelům.
Na závěr: film Poslední vrchol doporučuji ke zhlédnutí všem věřícím, o jeho vhodnosti pro nevěřící od 18 do 120 let ať rozhodnou jejich rodiče, pro kněze katolické církve je ovšem zhlédnutí tohoto filmu podle mého názoru povinné.
Poslední vrchol (La Última cima), Španělsko, 2010, režie Juan Manuel Cotelo, 82´, titulky