Zase na Pochodu pro život. Fasuji bílý kříž a jdu na Mariánské náměstí. („Mariánské náměstí, v Praze? A to se skutečně tak jmenuje?“ ptal se mě mimopražský kněz.) Projevy jsou kratičké, ale kdekdo se chce alespoň připomenout. Ale proč ne, cvičím se v toleranci, jen když to bude různé aktivisty lépe motivovat k aktivitě pro život! (Ovšem výkon manželů Ucháčových a Zdenky Rybové jako organizátorů je pro mě něco mimo mé chápání, mimo měřítka tohoto světa…)  

Vydáváme se na pochod. Kříže, transparenty, průvod tří tisíc lidí je dlouhý a zabírá celou vozovku. „ZRUŠTE POTRATOVÝ ZÁKON“ „JIŽ 22. DEN PO POČETÍ DÍTĚTI BIJE SRDCE prolife.cz“. Smetanovo nábřeží, Národní třída, Václavské náměstí. Na chvíli je to v Praze jako v Římě: sluníčko svítí, ulice jsou plné lidí a mezi těmi lidmi je spousta řeholnic i kněží v kolárku… A girlandy z bílých, modrých a červených balonků se krásně nesou nad hlavami davu, některé části průvodu se modlí, jiné si povídají – je to také svátek setkání s lidmi, které člověk jinak nepotká, jak je rok dlouhý…

Vzpomínám – a uvědomuji si, jak se věci se mění. V 90. letech by bylo nemyslitelné, aby šel tehdejší předseda KDU-ČSL pokorně celou trasu pochodu až na Václavské náměstí, jako ji šel dnes místopředseda vlády Pavel Bělobrádek – jeho projev na Mariánském náměstí byl otevřený, stručný, věcný a poctivý, nic nekroutil na všechny strany jako svého času nebožtík Josef Lux, dej mu Pán Bůh věčnou slávu: Pavel Bělobrádek jasně řekl, že maximum, čeho mohou lidovci nyní dosáhnout – v dohledné době se to nezmění – je, aby se legislativa ve věci ochrany lidského života nezhoršovala… A navíc: nebyl to jediný zákonodárce, který prošel celou trasu: už v kostele svatého Jiljí po mši svaté před pochodem jsem si stiskl ruku s poslankyněmi Jitkou Chalánkovou a Ninou Novákovou (obě z TOP 09).

Ateistická, hédonistická společnost si na pochody pro život zvykla: už tu není ta atmosféra konfrontace jako někdy v 90. létech. Na rozdíl od Putinova Ruska, Kimovy Severní Koreje či Hollandovy Francie je u nás dnes skutečná svoboda shromažďování a svoboda projevu... Úžasná a působivá svědectví o hodnotě lidského života a závěrečné požehnání pana biskupa Hučka zaznívají od svatého Václava stejně samozřejmě a stejně hlasitě, jako před pár měsíci zaznívala ze stejného místa, ale jen od koně levicová propaganda – včetně nenávisti k církvi. Majoritní společnost Pochody pro život zapouzdřila slitinou tolerance a ignorování: zuřivé reportérky těch největších televizí už tu nejsou, aby hledaly (a našly!) záminky k negativnímu zpravodajství. Prostě tu nejsou.

Je konec. Modré, červené, bílé balonky odlétají a většina z nich rychle zamíří do Krakovské ulice (asi nechtějí, aby je vítr zavál do ulice Ve Smečkách).

 Lidé se rozcházejí.

 A mě napadá otázka, která mě na takovýchto akcích napadá vždycky: co si asi o tom všem myslí policisté? Všichni ti muži a ženy s černými čepicemi a ve žlutozelených vestách, kteří šli celou cestu s námi a poslouchali totéž co my… Co si myslí? Zatím třeba nic; ale když budeme vytrvalí, obrátí se.