Za komunistů bylo líp??
Úvod
Nejde jen o fronty na banány, které přivezli nejvýš třikrát do roka ? pro běžného spotřebitele. Ovšem, v kantýnách stranických paláců banány byly. A další zboží. Jde o ještě závažnější věci.
Podnět ke vzpomínkám
Nedávno jsem potkala svého známého, které jsem neviděla takových osm devět let. A on spustil o tom, jak to bylo za komunismu lepší ? něco, co mě u něj překvapilo, protože když jsem ho viděla naposled, nic takového neříkal.
Mluvil tak, že se mi vybavila velmi živě minulá komunistická léta i mnoho historek a událostí...
Pracovní podmínky
Tak jsem mu o nich začala povídat:
”Víte, ale když si vzpomenu na ty pracovní podmínky?“ Dělali jsme tehdy se školou hodně exkurzí, a tak jsem viděla mnoho věcí, které jsem jen těžko unesla. Například chemička v Pardubicích. Dodnes mám před očima starý krásně vyřezávaný altánek, ze kterého se valila hustá hnědá pára ? kysličníky dusíku, a ty jsou jedovaté. Ale protože jsou taky výbušné, je jedna z možností skladovat je v něčem otevřeném, a volba padla na krásnou dřevěnou stavbičku, která kdysi sloužila pro odpočinek. Ovšem bylo to skladování za tu cenu, že jedy volně unikaly do ovzduší. Když jsem byla tak neopatrná, že jsem se podivila nahlas před mistrem, jen mávl rukou. Prý je to hnědé jen zkraje, pak se to zředí a je to žluté. A opravdu: od místních jsem se dozvěděla, že mají dva druhy počasí - žlutý vítr a červený vítr, podle toho, z které strany to vane. Z čeho byl ten červený vítr, to dodnes nevím.
Nebo kterási elektrofabrika, myslím že to byl Lanškroun. Mladé ženy tam pracovaly pod mikroskopem v UV světle. Sice za veliké peníze ? na tu dobu ovšem ? ale zato ne dlouho, protože jim to tak za tři roky zničilo oči natolik, že musely dělat do konce života už jen práci podřadnou. Štěstí měly ty, které skončily s UV světlem dříve ? musely to ale samy nějak vycítit, protože je nikdo ani v nejmenším nevaroval...
Nebo na Brněnsku: proslulá cementárna v Mokré pravidelně zasypávala vrstvou bílého hutného prachu celé okolí, několik vesnic, kde lidé dál žili. Komunistický stát zakoupil výrobnu cementu a ušetřil na filtrech do komínů.
Ale byly i méně viditelné, zato velmi výrazné situace: Při výrobě rentgenů v Brně unikalo rentgenové záření. Lidé to nevěděli, ale věděl to závodní lékař, který přesto pacienty, kteří k němu přicházeli do ordinace s bolestmi hlavy (tím potíže obvykle začínaly) posílal bez nejmenšího vysvětlení zpátky do práce. Až když se příznaky vyvinuly, tak jim (někdy) navrhl, aby změnili zaměstnání., protože on jim neschopenky dávat nebude...
Nebo lignitové doly na jižní Moravě: kolik tam jen bylo úrazů zaviněných nedbalostí zodpovědných, a byly to hodně malé doly! Během jediného roku, kdy jsem pracovala poblíž a o všem, co se tam většího semlelo jsem se dozvěděla, byly tři smrtelné úrazy. Jeden nastal tak, že důlní klec sjíždějící dolů neměla upevněný konec lana, a ten jednoho horníka praštil a zabil...
Vybavilo se mi takových situací hodně, a skončila jsem jen proto, že už končila naše společná cesta. Známý souhlasil a přikyvoval.
Večer mi úplně zatrnulo: mně totiž teprve večer došlo, že jsem to vykládala člověku, který při práci v dolech přišel o nohu skoro po koleno.
Zdravotnictví
Další kapitolou je medicína.
Dnes slýcháme hodně stížností na zdravotnictví ? a ne neprávem. Ale není možné myslet si proto, že za komunistů bylo zdravotnictví v pořádku: především bylo povoleno léčit jen do určitého věku pacienta; podle choroby byl určen nejvyšší věk, kdy je ještě dovoleno předepsat léky, a tato hranice byla velmi často v šedesátce ? když se odcházelo do důchodu.
Ale už si vůbec nepamatujeme, že například dialýza byla nedostupná, zapomněli jsme jak vypadala oční vyšetření ? například pouhé měření nitroočního tlaku - co to bylo za problém (pro ostré a ne dost obroušené hrany kovu, kterým se tlačilo na oční bulvu!), docházelo ke zraněním oka! Operace šedého zákalu byla pokládána za velkou operaci a zelený se neoperoval ? ne proto, že to neumožňovala věda, ale proto, že se nesměly dovážet ”strategicky významné“ suroviny.
Pod zákazem dovozu ”strategicky významných“ surovin se skrýval fakt, že jsme měli být zcela soběstační vzhledem k západu ? tedy byli jsme na tom tak špatně, jako by nás postihlo nějaké západní embargo, ale bylo to z vlastního rozhodnutí, tedy z rozhodnutí naší komunistické vlády....
A ta také rozhodla, že je třeba nás ”chránit“ před technickými vymoženostmi, které by zhoršily možnost kontroly - podléhá klamům paměti ten, kdo má dnes dojem, že třeba osobní počítač se vyskytoval už za komunismu: i psací stroj byl potenciálně nebezpečný, xeroxy byly pod zámkem a klíč měl prověřený soudruh.
Zahraniční obchod
Jak se ”obchodovalo“ se Sovětským svazem snad ani není třeba připomínat - ale vlastně je to třeba. Tři konkrétní příklady z mé tehdejší praxe:
- železná ruda velmi nízké kvality se vyměňovala jedna ku jedné za uranovou rudu...
- Sověti si na poslední chvíli ”vzpomněli“ že u velké zakázky je třeba vyměnit kabel jedné barvy za barvu jinou (ačkoliv to mohli urgovat už měsíc dopředu, když zakázku přebírali) a pak za výrobky nic nezaplatili, protože kvůli měnění kabelů nedostali zboží ve smluvním termínu...
- relativně jemnou techniku Sověti nainstalovali do stodoly a tvrdili, že není dost kvalitní, když nefunguje i ve stodole ? a nic nezaplatili. Teprve potom ji přemístili do prostředí, které k provozu vyžadovala...
Můžeme vést debatu o tom, jestli dnešní tunelování dosahuje nebo nedosahuje hororových rozměrů, jaké měla ”vzájemná spolupráce“ v takzvané Radě vzájemné hospodářské pomoci, tedy v organizaci, v níž stačilo říci, že něco je ”vaprós drúžby“ a znamenalo to pohrůžku násilím, po které byla bez nejmenšího odporu schválena jakákoliv šílenost...
Trochu vzpomínejme...
Jana Fišerová