Hřích proti chrámu Ducha

Žurnalista je často jako deratizátor. Zabývá se něčím, o čem by si třeba přál, aby to vůbec nebylo, možná že považuje za samozřejmé, že by to nemělo být, ale zabývá se tím. S nadějí, že snad aspoň trochu přispěje k tomu, aby se krysy tolik nešířily a nebyly tak drzé. O některých věcech, a prostituce patří k nim, se mi píše mimořádě špatně. Dělá mi zle už jenom zjišťování potřebných informací, u normálního, třeba i velmi krizového tématu činnost v podstatě vždycky zajímavá a leckdy i zábavná, která mě těší. Tady ne. Velký dokument, který o prostituci už před lety natočila Česká televize (a autoři jej avizovali málem jako hlubokou a osobní výpověď) jsem vypnul už po prvním sprostém záběru, při němž se mi udělalo špatně.

Přitom naše společnost je stále více proprostitualizovaná, abych to tak řekl. Moderátorky pořadů propagujících smilstvo a necudnost v soukromé televizi jsou vydávány za společenské hvězdy jako normální umělkyně, herečky, zpěvačky. Přibývá lidí, zejména mladých a úspěšných, kteří kupříkladu považují za normální a samozřejmé koukání na pornografii. Na politické scéně se množí návrhy na zdanění prodejného sexu. Když jsem svého času měl mezi studenty na katedře žurnalistiky mladého muže, který byl šéfredaktorem tvrdě pornografického časopisu, šokovalo mne, že se za svou práci snad ani nestyděl, i když o čtenářích listu se vyjadřoval s pohrdáním, a že při diskusi, jež tenkrát zabrala celý dvouhodinový seminář, se nenašla ani jediná studentka, ani jediný student, kteří by souhlasili s tezí, kterou jsem v debatě zastával, že pornografie a prostituce jsou společenské zlo a měly by se tudíž zakázat a pronásledovat; stále znovu se argumentovalo, že - oni sami sice ne, ale jiní - lidé to potřebují.

”Dobře,“ řekl jsem, ”to je věcí lékařské vědy; pokud budou skutečně lékaři konstatovat, že někteří pacienti se uzdraví z nějaké nemoci nebo se jejich nemoc zlepší, budou-li si prohlížet pornografii, měly by tyto videozáznamy a tiskoviny být k dispozici v lékárnách, na předpis a zdarma. Nikde jinde a už vůbe ne za peníze.“

Prostituce samozřejmě není ”nejstarší řemeslo“, jak zní lež tak často opakovaná, až jí kdekdo věří; prostituce především vůbec není řemeslo, protože nic nevyrábí, a není ani nejstarším způsobem obživy, jelikož tím byly lov, sběr a obdělávání půdy. Ale je nepochybné, že prostituce byla vždycky a že bude lidstvo provázet až do skonání světa. To ale není argument pro prostituci - právě tak vždycky existovaly vraždy, krádeže a znásilňování. Zejména tendenci přenést prostituci z říše sociální patologie mezi běžná podnikatelská odvětví považuji za nejnebezpečnější.

Průkopníkem v této zlé věci je Nizozemsko. Špulka s červenou nití, hrdý znak aktivity ve prospěch společenského uznání prostice, dosáhla úspěchů. Prostituce je v Nizozemí nejen legální, zdaněné, ale i státem podporované podnikání. Banky jsou povinny vést prostitutkám podnikatelské účty - a když jedna z bank nechtěla s takovým něčím, jako je prostituce, mít cokoli společného, stát zakročil. Velmi aktivní jsou v Nizozemsku i dámy, které bych označil jako ideoložky prostituce. Dozvíte se od nich například, že prostituce přispěla k osvobození ženy. Zatímco manželky byly podřízené jednomu muži, kterému poskytovaly sex, prostitutky byly osvobozené. Prostitutky sloužily mnoha mužům a za peníze, což na rozdíl - ale ne, s takovou zhovadilostí ani polemizovat nechci. (Kupodivu se tyto ideoložky pohybují okolo prostituce, pomahají - i ”pomáhají“ - nizozemským nevěstkám, samy ale smilstvo za peníze neposkytují - proč asi? Že by nechtěly být osvobozené?)

Pro náš postmoderní svět je příznačné, že zastánci křesťanských postojů mívají někdy nečekané spojence. Na mezinárodních konferencích o regulaci porodnosti se vytvořila protipotratová koalice zástupců Vatikánu a arabských muslimských zemí. Všechny ”křesťanské“ vlády byly jinak pro potrat. Když režisér Miloš Forman natočil svůj film o pornomagnátvi Larrym Flintovi, vystoupily proti nejaktivněji americké feministky; hlas křesťanů neměl ani zdaleka takovou sílu.

Z feministických kruhů, ne třeba z biskupství nebo od řeholníků zazněly i protesty proti reklamní kampani lákající modelky na videochat, jež zaplavila brněnské tramvaje. Reklamní agentura částečně ustoupila, ty nejprovokativnější snímky z tramvají, autobusů a trolejbusů zmizely, ale jinak se nestalo nic.

Prostituce tvoří, jak vám potvrdí každý kriminalista, podhoubí organizovaného zločinu a nejrůznější těžké kriminality. Je to logické. Tam, kde se to nejcitlivější v člověku změní v bezcitnost, otevírá se prostor pro každou špatnost. (Mladé české prostitutce, kterou citovala páteční Mladá fronta Dnes, nevadí, že se do ní někteří zákazníci zamilovali: ”Mohou se se mnou pravidelně scházet. Když zaplatí, ať jsou klidně zamilovaní.“ To holandské pomocnice protitutek vznik citového vztahu ze strany zákazníka hodnotí jako jednu ze situací, kdy protitutka potřebuje jejich pomoc.) Po druhé světové válce zavřela nevěstince vláda Francie. Právě bordely byly - a zdraznil bych že zcela přirozeně - místem, kde nacházela oporu nacistická okupační moc. Odpůrci nevěstinců kolaboraci celou válku podrobně sledovali a tak mohli na každé vystoupení ve prospěch legality bordelů odpovědět po válce girlandami dalších, konkrétních, šokujících faktů.

Stačila by dnes alespoň válka či cizí okupace, aby naše společnost zákonně zakročila proti veřejnému prodejnému smilstvu?
 
Svatý apoštol Pavel označuje smilstvo za jediný hřích, který se dotýká lidského těla, jež má být chrámem Svatého Ducha. ”Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky? Rozhodně ne! Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno, ´budou ti dva jedno tělo´ (Gn 2, 24). Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu. Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě!“ - První list Korintským, kapitola 6, verše 15 - 19.

 

František Schildberger