Dostal jsem ji nečekaně na lidoveckém bále: knihu Lvi přicházejí, vázanou v černých deskách, s kterými kontrastuje zlatý podtitul Proč Evropa a Amerika směřují k nové tyranii, levně upravenou a vytištěnou, vydanou u drobného nakladatele, který i v rámci své konfese patří spíš k vyhraněným individualitám než k poklidnému střednímu proudu. Autor je bývalý slovenský ministr vnitra: jeho jméno mi nic neříká, jeho příslušnost ke Křesťansko-demokratickému hnutí nevylučuje různé postoje od kompromisů s liberálním světem až po vlastenecké vymezování se „proti všem“… Na první pohled zas nějaká katastrofická vize, něčí soukromá apokalypsa (podle vzoru „soukromé zjevení“), další spiklenecká teorie, že současnou euroamerickou politiku i naši vlast a církev řídí zákulisní organizace nastolující světovládu, ze které nebude úniku…

Mám to číst, když mám stůl plný knižních novinek a zprávy ze světa čím dál víc zneklidňují? Co když mě to ovlivní? Nestanu se příslovečným čtenářem jedné knihy, který pak o ní vykládá všude, kam přijde, a málem se nebaví o ničem jiném? Určitý barometr tu představuje autor úvodu politolog Stanislav Balík: jak ho znám, ten by tendenci k nějakému extremismu nezaštítil. Pomalu začínám číst, a najednou zjistím, že čtu rychle. Jako přispěvatel médií i odborných filologických časopisů musím uznat, že autor má tzv. lehké pero: vyjadřuje se srozumitelně a přehledně a neubližuje tím vydatnosti obsahu ani kvalitě argumentace. I samo téma nakonec způsobí, že čtení neodolám.

+ + +

Kniha líčí současný politický vývoj v zemích Severní Ameriky a západní a střední Evropy takto: Vládnou tu parlamentní demokracie, vzešlé z nepochybně svobodných voleb. Ale v posledním čtvrtstoletí – po pádu komunistických diktatur počátkem 90. let – se tu viditelně omezují některé občanské svobody, všeobecně uznávané a zakotvené v zákonech, především svoboda projevu a vyznání, a také jejich zdroje – svoboda svědomí a mínění. Tedy to, co potlačoval komunismus. Omezují se paradoxně hlavně v západních státech s dávnou demokratickou tradicí. Ovšem ne totálně, ale jenom u vybraných směrů a jejich stoupenců.
Kdo je dnes na Západě stíhán pro své přesvědčení? Kdo chce na pracovišti nosit křížek na krku. Kdo zdvořile oslovuje klientky potratových klinik. Zdravotník, který odmítá provádět interrupce nebo který jenom upozorní zájemce na jejich rizika. Učitel, který svým žákům středoškolákům promítá záběry interrupce, i když si předem vyžádal jejich souhlas. Majitel penzionu, který nechce ubytovat účastníky homosexuální párty, a cukrář, který na ni odmítá dodat dorty s jejich symboly. Úředník, který neoddá pár stejného pohlaví, a církevní charitní instituce, která by takovému páru nesvěřila sirotka k adopci. Psychiatr nabízející pomoc tomu, kdo se chce dobrovolně zbavit homosexuálních sklonů. Politik, který se přizná, že o některých stylech lidského chování a jednání si myslí totéž, co o nich píše Katechismus katolické církve. Kazatel, který veřejně čte a komentuje, co o tom píše bible. Autor z toho dedukuje závěr, který zní dost tvrdě: na Západě začíná pronásledování křesťanů.
Zatím není tak drastické, jak bývalo za bolševiků, ale nepříjemné: ztráta zaměstnání, pokuta případně vedoucí k bankrotu, neschválení do politického grémia, krátkodobé zadržení policií, v nemálo případech i odnětí svobody. K tomu vždycky společenská diskvalifikace a útoky médií. Kniha uvádí stovky jmenovitých příkladů. Nejvíc čerpaným zdrojem jsou kanadské internetové stránky Life Site News (tím větší dík za knihu, protože neumím anglicky), pak různá přátelská i nepřátelská média, též vlastní zkušenosti autora z prostředí domácí i mezinárodní politiky.
Co se to stalo se svobodným světem? Kniha nabízí zhruba toto vysvětlení: Svobodu si čím dál víc nárokují jedinci i skupiny pro maximálně pohodlný a příjemný styl života. Slábne-li ve společnosti víra v Boha a autorita církve, prostě padají-li morální zábrany, dochází k legalizaci zatím nezákonných činů: interrupce (tu ovšem první povolil Sovětský svaz a pak nacistické Německo), eutanazie nejdřív postižených a nevyléčitelných (opět Hitlerovo prvenství) a později kohokoli na požádání, chirurgická změna pohlaví a umělé oplodnění. Volnost v partnerských vztazích vede k rozpadu tradiční rodiny a k nárůstu homosexuálních soužití. Z legislativy národních států se tyto vymoženosti dostaly do mezinárodního práva a také do politické ideologie: prezentují se jako nepochybná lidská práva, a kdo by proti nim něco namítal, kdo by třeba jenom upozornil na jejich škodlivé vedlejší účinky, bývá obviněn, že je proti lidským právům a omezuje svobodu druhých. Souhlas s tím, že člověk si smí svobodně zvolit sexuální orientaci i pohlaví, ukončit život nenarozeného dítěte, bezmocného starce i ten svůj, že mu stát musí tyto možnosti garantovat a nikdo mu je nesmí rozmlouvat, že manželství a rodina jsou i jiné svazky než otec + matka + děti, to všechno je epochální změna, které se nejen tady říká antropologická revoluce. Jan Pavel II. to nazýval „kultura smrti“ a autor poznamenává, že to vůbec není obrazný název.
Proč tomu opravdoví demokrati nezabránili? Dočteme se tu politologicko-kulturní zdůvodnění. Mnohé ideje této revoluce, třeba útok na rodinu a církev, hlásali už klasikové marxismu, a v západních kapitalistických zemích byla vždycky silná levice. Autor znázorňuje, jak probíhal komunistou Antoniem Gramscim projektovaný „dlouhý pochod institucemi“, který prosazoval liberální a levicové smýšlení, jak zklamali mnozí katolíci v politice, kteří pod heslem, že víra je soukromá záležitost, klidně podepisovali nebo iniciovali zákony odporující křesťanské morálce. Jedno zajímavé srovnání: John F. Kennedy v předvolební kampani sliboval, že nebude křesťanské zásady přenášet do politiky. Spisovatel Hillaire Belloc naopak přišel před anglikánské voliče s růžencem a jasně vyznal, že je katolík. Autor zřejmě sám odpozoroval, jak jsou vůdci antropologické revoluce na politických fórech agilní a hlasití: „Proti tomuto nadšení stojí malátnost křesťanských politiků v parlamentu“ (s. 237). Právě to je, kromě pravdivého pojmenování stavu současné západní společnosti, druhé hlavní téma Palkovy knihy: totiž varování před zradou formálně křesťanských politiků (a jejich stran), kteří jsou často nejen mdlí, nýbrž se mnohdy aktivně podílejí na pronásledování křesťanských hodnot a jejich nositelů. Komunisté v západních zemích si zjednávali stále větší vliv, a když padly východoevropské bolševické režimy, hledali si spojence mnohem víc mezi jejich exponenty než mezi disidenty: také k tomu kniha přináší mnoho varujících dokladů. Autor to aforisticky shrnuje: jestliže nezvítězili Leninovi bratři, vítězí na Západě Leninovi bratranci.
Podobnosti s komunismem, na který si dobře vzpomínáme, jsou zarážející. Kandidát na eurokomisaře Rocco Buttiglione dostal od poslanců výboru pro občanské svobody otázku, jaký má názor na homosexualitu. Odpověděl, že jako katolík ji pokládá za hřích. Načež byla jeho kandidatura zamítnuta, zatímco několik bývalých východoevropských komunistů přes unijní strážce občanských svobod prošlo. Autorovi i nám to připomíná otázky z bolševických kádrových pohovorů: Jak ses vyrovnal s náboženskou otázkou? Jaký máš postoj k událostem roku 1968? Leninovým bratrům tenkrát a bratrancům dnes nejde jen o občanskou loajalitu: chtějí adepty různých funkcí i pracovních pozic přimět, aby také výslovně odsouhlasili předepsanou ideologii. Ti katoličtí lékaři a učitelé a hoteliéři a cukráři, o kterých jsme psali o kus výš, přece nikoho neohrožují: zastánci protikladného životního stylu mají spoustu svých klinik, škol, penzionů a podniků, kde jim bez zábran vycházejí vstříc. Ale chtějí provokovat, donutit své protivníky (v tomto případě věřící), aby aspoň panáčkovali pro jejich zábavu a proti své vůli. A právní řád to umožňuje.
Dalších paradoxů uvádí kniha plno. Veřejně hájit interrupce se smí, ale zveřejnit snímky potraceného plodu se nesmí. Vážně se uvažuje o legalizaci pedofilie, ale pedofilní kněží okamžitě vyvolají bouři hněvu. Katoličtí pro-life aktivisté mnohokrát nenajdou zastání u veřejnosti ani u soudů, ale několikanásobného vraha Johanna Unterwegera se zastala rakouská komunistka a spisovatelka Elfriede Jelinek, protože ve vězení také literárně tvořil. Škoda, že jsem to nevěděl před dvanácti lety, kdy Elfriede Jelinek dostala Nobelovu cenu za literaturu a já jsem četl v literárních časopisech ukázky jejího díla: jsem z moderní literatury zvyklý na všelicos, ale tehdy jsem si řekl, že takové umění si nezaslouží Nobelovy peníze, nýbrž jeho vynález zvaný dynamit. Samozřejmě že to nemyslím vážně, nic proti svobodě projevu... O některých vůdcích antropologické revoluce, které tu autor zmiňuje, se dočteme v podobně zaměřené knize Donalda DeMarco a Benjamina Wikera Architekti kultury smrti, kterou česky vydalo nakladatelství Res Claritatis roku 2011.
Kniha je naditá fakty, ze kterých se skládá celkový obraz situace, a teprve na straně 310 je klíč k jejímu hlavnímu titulu: „Lvi přicházejí do arény. Vrčí o toleranci. Pravda je taková, že v prostoru euroamerické civiliace začalo nové pronásledování křesťanů.“ Kniha Lvi přicházejí vyšla původně slovensky v roce 2012 a na internetu dostupný časopis Impulz (č. 4, 2012) jí věnoval blok komentářů, do kterého přispěli mj. Ján Čarnogurský, František Mikloško a Alexandr Tomský. České vydání v Kartuziánském nakladatelství Brno je doplněno o nové informace až do roku 2015. Autor, bratislavský rodák Vladimír Palko, vystudoval matematiku, po pádu komunismu působil jako náměstek ředitele Federální bezpečnostní informační služby, ministr vnitra a poslanec, nyní vysokoškolský pedagog v oboru informatiky.

+ + +

Dočítám knihu a dopisuji recenzi. V mém okolí a tam, kam chodím, je zatím klid. Zítra půjdu do jednoho řeholního kostela: je tam devadesátiletý páter, který v padesátých letech seděl v Leopoldově, a jeho mnohem mladší spolubratři, kteří už mohli studovat na Západě. Pozítří půjdu do práce, kde mám na stole křížek a mariánský obrázek. Náš nový vedoucí mě trumfl: dal si na stěnu do kanceláře, kam chodí veřejnost, větší kříž ve stylu byzantské ikony. Redakce mi recenzi zveřejní a nebudeme za to popotahováni. Lvi jsou ještě daleko, ale kniha přišla včas, než bude pozdě. Nejsem schopen ověřit v ní každý údaj, ale nemám důvodu jí nevěřit. Jak pravil Švejk: „Kdyby toho byla jen polovička pravda, měl by císař pán ostudu pro celý život.“ Nenaočkovala mi stihomam, ani mě neobrala o naději.