Mezi paneláky s tisíci dušemi je tma. Svítí jen jedno okno a pouliční osvětlení. Na ranní vstávání si člověk nezvykne. Tento den ale nechci zaspat. Proto hned po zazvonění ve 2:00 vstávám a nezůstávám ve vyhřáté posteli jako obvykle. Následuje přesun směr místo srazu. Po cestě se připojuji k rodičům, kteří mě vezou autem.

Hlouček poutníků nacházíme hned uprostřed zastávky pod líšeňským kostelem, v brněnské městské části. Redaktorka z České televize, kterou poslali v tuto nekřesťanskou hodinu natočit něco zajímavého, poznává, že přemlouvání katolíků je úkol nadlidský. Slečna to ale nakonec zvládá. Při otázce, jak jsme zvládli přihlašování, všichni odkazují na pomoc někoho jiného. Vybaví se mi chvíle strávené u počítače. Registrování sebe, rodičů a známých, problémy se starými očkovacími certifikáty, příjezdové formuláře, obdržení vstupenek až den před odjezdem, tisk všeho v práci...

Cesta s cestovní kanceláří, která jezdí i s naší farností každoročně do Lurd, je plná něčeho, co mi ve společnosti chybí. Ono v Brně streetartovým umělcem Timem nasprejované heslo: Máš na míň. Tato kancelář se nežene za ziskem, není dynamická...

Příjezd na místo ohlašují houkající auta a všudypřítomní policisté a hasiči. Řidič každého zdraví a ptá se velice slušně na cestu. Nakonec končíme v poli s ukázkově zaparkovaným autobusem. Nyní jsme tu mezi prvními, až budeme odjíždět, budeme zcela obskládáni auty. Ale to předbíhám. Podél potoka Myjava přicházíme k policejním kontrolám. Otevírám batoh, nechávám se šacovat a odpovídám na otázky zakuklenců. Za chvíli mohu dál. Kamarádka nás táhne do předních sektorů. Je mi to nepříjemné, protože vím, kolik tu bude lidí, ale jdu, je mi jasné, že ze vzdálenosti asi sto metrů ho uvidím. Petra našich dnů.

Je zima, kraťasy připravené na dopoledních téměř 30 stupňů jsou nyní opravdu na nic. Kolem rodiny s dětmi, lidé ve spacácích, všichni, zabalení do dek, drkotají zuby. A následují modlitby, chvály a další duchovní program. Svítá.
Postupně je slunce výš a výš. Po deváté se ozve nesmělý potlesk. Je tu? Ano! Velkoplošné obrazovky zabírají usměvavou tvář muže v bílém. Máváme vlajkami, tleskáme. „Vivat papa!“ Konečně vidím muže, který je pro mě velkou inspirací a zárukou.

Sbor i orchestr, který nevidíme, je dobře secvičený. Začíná se latinsky, univerzálně. Svatý otec slouží velmi soustředěně a s neuvěřitelným klidem. Těším se na homilii. K evangeliu vstáváme. Meč proniká duší naší matky Marie. Panna Maria Sedmibolestná – patronka Slovenska. A František mluví o ní, o cestě, na které máme být i my. Neschovávat se mezi čtyři stěny, do sebe. Máme žít evangelium, nevnímat celý svět jako nepřátelský. Slovensko potřebuje Pána Ježíše! Hovoří papež unavený po čtyřdenní cestě. Všude se ozývá potlesk, který zazní ještě několikrát, když nás jeho slova zasáhnou. Jsem dojatý. A povzbuzený. Františkova slova jsou tak aktuální, tak zapadající do celého běhu světa.

Teplota dosahuje téměř třiceti stupňů. Mše končí. Arcibiskup Zvolenský děkuje Svatému otci. Napadají mě slova jiného biskupa z minulých dní: „Máme o čem přemýšlet.“

Svatý otec odjíždí. Unavenými kroky ještě přichází k soše Panny Marie Šaštínské a klade k ní Zlatou růží – tradiční papežské vyznamenání potních míst.

Po mariánské písni papež helikoptérou odlétá.

Všude se tísní lidé. Ze sektorů se pouští postupně, je nás tu kolem padesáti tisíc. Měli jsme přejít přes malý mostek, široký asi metr. Čekat v tlačenici bylo dost únavné. Nakonec jsme si trochu zašli, asi kilometr, po druhém břehu k bazilice. Přežili jsme a celkový zážitek to nezkazilo.

Na chvíli odkládáme respirátory. Mnozí lidé v sektorech pro očkované je měli i během mše. Jejich gesto je mi velmi blízké. Nechceme nikoho z vás, poutníků, ohrozit. Záleží na každém životě, svém i souseda vedle mě.

Autobus stojí dvě hodiny v koloně na parkovišti. Všude dobrovolníci a policisté. Jejich „šichta“ se chýlí ke konci. Slunce rozpaluje prach na poli. Snad nyní Pán dá vláhu nejen vyprahlé zemi, ale i našim vyprahlým duším. Tolik bychom to potřebovali.