U stánků na chodnících si lidé kupují trikolóry, svíčky. I občerstvení.
Uprostřed silnice stojí postavy v sírově žlutých reflexních vestách. Pustí mě dál?
Bez problémů je obcházím po chodníku, připojuji se k shluku lidí, nad jejichž hlavami se tyčí transparent se jmény, funkcemi a daty:
Miloš ZEMAN prezident ČR KOMUNISTA 1968–1970
Helena VÁLKOVÁ zmocněnkyně vlády pro lidská práva KOMUNISTA 1973–1989
Andrej BABIŠ předseda vlády ČR KOMUNISTA 1980–1989
Pavel RYCHETSKÝ předseda Ústavního soudu ČR KOMUNISTA 1966–1969
Petr DVOŘÁK generální ředitel České televize KOMUNISTA – 1989
Jiří RUSNOK guvernér České národní banky kandidát KSČ – 1989
Vladimír DLOUHÝ prezident Hospodářské komory ČR KOMUNISTA 1978–1989
Igor STŘÍŽ nejvyšší státní zástupce KOMUNISTA 1987–1989
… tak po třiceti letech jsme to dopracovali až sem… … je vůbec co slavit?
Nemám rád, když se hází do jednoho pytle. Ať už se tam házejí muslimové, migranti nebo bývalí komunisté; je přece rozdíl, když byl někdo z kariérních důvodů v té zločinné partaji až do posledního dne, do kdy vládla, nebo jen do roku 1969 a pak si „odsloužil“ svůj díl boje za svobodu jako disident. Každé házení do jednoho pytle, tedy každá rezignace na individuální rozlišování, je podle mě urážka lidského rozumu, soudnosti a poctivosti. Taky je třeba přihlížet k tomu, co dotyčný člověk dělal, jak žil, jak se choval, jak pracoval právě těch dlouhých třicet let a co dělá teď.
Vidím, že transparent obětavě drží dva obyčejní chlápci, žádné známé tváře. Potlačím chuť dát se s nimi do debaty.
Na okraji shluku postávají docela početní policisté (jistě jsou tu i někteří v civilu). Dívám se na hodnostní označení – a jeden z policistů je v hodnosti generála. Generál, a normálně tu stojí na ulici, jako ostatní policisté!
Jinak lidí je tu opravdu hodně, všeho věku, i rodiny s dětmi. Nikdo nekřičí, netlačí se. Pomalu postupuji k pietnímu místu. Není v podchodu, ale na ulici před domem. Dívám se, jak přibývá květin a svíček. Z věnců s trikolórami poznávám, že politici už tu byli.
Samozřejmě, že je co slavit! Kdyby nic, tak už jen to, že celý ten seznam, jak jej tu drží dva muži nad našimi hlavami, obsahuje jen jména BÝVALÝCH komunistů – a jméno jediného aktivního člena komunistické strany, kterého na seznamu měli, prvního místopředsedy Poslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa, je škrtnuté. Jak známo, už ve funkci není. Po, počítám-li dobře, šesti volbách, do nichž partaj vedl a vždy získal méně hlasů než v těch předchozích volbách, dotáhl svůj úkol až do konce a vyvedl bolševiky z Poslanecké sněmovny. V níž, jak víme, zasedali i po celou dobu první republiky. Je co slavit!
Mám chuť se pomodlit – kostel svaté Voršily je otevřený, jdu dovnitř. Líbí se mi, že sestry voršilky připravily pro dnešní den audioprezentaci, kterou teď pouštějí z reproduktorů v kostele. Poslouchám pozorně.
Voršilky hovoří o svém životě a svém povolání. „Já jsem chtěla být cirkusačkou. Vždycky jsem ráda cvičila…“ „Když jsem zjistila, že voršilky mají školy, tak jsem si chtěla balit kufry. A teď učím ráda…“ „Já jsme se několikrát hlásila do armády a potom k policii, když mi to nevyšlo, řekla jsem si, že to asi není moje povolání…“
Také se poprvé dovídám (až teď!), že 17. listopadu 1989 kostelník otevřel kostel svaté Voršily a někteří studenti se v něm z kotle mezi dvěma kordony policie ještě stačili zachránit.