Kdy se dá beztrestně moralizovat? (Respektive demoralizovat?)
Jenom tři příklady.
Právo muže na mimomanželský styk – „Proč mužům nestačí jedna žena?“ říká zamyšleně přemýšlivá, citlivá policistka, kterou si již nemálo dívek oblíbilo a identifikuje se s ní. „No to víš,“ odpovídá jí kolega, „my muži jsme holt ti rozsévači…“ – jako by se řeklo: musíš mít pochopení, my muži už jsme takoví a ani za to snad nemůžeme… Mushrooms with vinegar! Škoda, že nepracuji u policie, to bych řekl: „Ale jdi k šípku! Vůbec nezáleží na tom, jestli muž anebo žena, záleží na na charakteru: znám spoustu žen, kterým zase nestačí jen jeden muž, tinker's damn!“
Tatáž citlivá žena se v jiné detektivce rozhořčuje před kolegyní: jeho manželka umírá na rakovinu a on si začne poměr s jinou! Tentokrát je to kolegyně, kdo nevěrníka omlouvá: o manželku se staral, navštěvoval ji, byl jí oporou – a taková situace je náročná, vyčerpávající, takže... A – ani slovo o tom, že na takový poměr musejí být dva, a ne oba byli vyčerpaní...
A jiný příklad z jiné detektivní série. Detektiv se probouzí ráno u své milované partnerky, povoláním prostitutky, a nadává: „Ježíš, to je randál!“ – vadí mu ranní vyzvánění zvonů. „Ty nevěříš v Boha?“ ptá se žena. „Ale ať si je,“ odpovídá tolerantně policista, „ale ať na sebe neupozorňuje ráno takovýmhle hlukem!“ Nějak mě v tu chvíli, přiznám se, přestalo zajímat, kdo koho zabil a proč.
Je to tak: když napíšete detektivku, můžete v televizi – komerční i veřejnoprávní – prodat i kousek své ideologie, projde vám to.