Fejetony

Vydal jsem se dál „do ulic, jedna se ponenáhlu mění v pískovou cestu po břehu přehrady, jež sahá až k centru města…“. Přehrada je secesní, což se projevuje dvěma věžičkami, které uvozují silničku na hrázi. Je-li Praha město sta věží, Liberec je město tisíce věžiček: na vilách, na radnici, na úřadech i domech; svou věžičku má i soubor domů pro zaměstnance firmy Liebig & Co., celek, kterému se říká Liebigovo městečko...

Hustá mlha mi zakryla celý kraj – ba i sám vrcholek té úžasné stavby, plným právem české „stavby století“, rotačního deltoidu, který opticky a logicky doplnil vrchol hory, jako by tam byl odjakživa, jako by sám od sebe vyrostl ze skal. Pršelo a byla zima, i když byl srpen.

Vyrazil jsem vstříc celému labyrintu výstav rozmístěných do několika pater; abych jmenoval dva protipóly: velmi hodnotná stálá expozice českého umění 20. století – a první výstava mladého libereckého malíře (no, malíře…) v rozsahu, jakým by se jistě necítil nedoceněn žádný zkušený malíř...

Duchovní program byl zaměřen na prvním místě na svatou Ludmilu – letos uplývá 1100 roků od její mučednické smrti na Tetíně. První zastávka byla na Levém Hradci. Zde jsme nejdřív navštívili vyhlídku svaté Ludmily a vyslechli dějiny Levého Hradce a Roztok pod vedením průvodce pana Marcela...