Fejetony

Je chladné srpnové ráno roku tisícího devítistého sedmdesátého sedmého. Drobné postavy bojovníků horečně snášejí balíky slámy. S každým balíkem musí urazit stále větší a větší vzdálenost. Ženy balíky přijímají a pod dozorem zkušeného otomana staví hrad. Palác o mnoha místnostech, malé nádvoří, hradby. Nosiči přinášejí od silnice dřevěné sněhové zábrany, vynikající to náhradu krovu pro usazení stropu paláce. Zvláštní péče je věnována stavbě tajné komnaty. Hrad roste jako z vody, někteří bojovníci začínají vytvářet zásoby střeliva...

Babička se marně snažila dostat na záda nůši plnou rosou smáčené trávy, pan prezident Masaryk prchal koňmo před svou ochrankou zadní brankou v zámecké zdi. Křepce a ladně, bylo mu tehdy teprve sedmdesát tři let, seskočil z koně a s nůší babičce pomohl...

Ledová kra se zvedá. Pavel uklouzne a už je do pasu pod ledem. Jdeme mu na pomoc. Skáčeme na druhou kru, která ho ještě více přimáčkne. Je divně potichu, ale pro nás je to dál hra a pořádný vzrůšo. Páčíme kru klackem, stojíme po kotníky ve vodě a kra se zlověstně houpe...

„Dědo, ty jsi viděl živý dinosaury?“ zeptal se mne nedávno vnuk nad výpravnou knížkou hemžící se pterodaktyly, tyranosaury a plesiosaury. „Neviděl. Ale se strejdou jsme zastavili Turka na Moravě!“ odpověděl jsem a dal k dobru historku, kterou jsme s bráchou slýchávali od tatínka. Zní v ní třeskot zbraní, ržání koní, s Moravou je zle a nebýt nás Čechů, kdoví, jestli by dnes Evropa nekončila za Pardubicemi...