V našem městysi je umrtveno prakticky vše. Hostince, kulturní akce, dokonce je zrušena i většina plesů plánovaných v zimě. Úřad městyse má otevřeno jen v pondělí a ve středu, vždy pět hodin. Lidé, kteří přijdou mimo tuto dobu, se občas domáhají vstupu a nadávají naší paní účetní, že jim nechce vyhovět. Je to celé těžké! Vnuk chodí do první třídy, paní učitelka je z přerušení výuky celá nešťastná. Má sestra v karanténě je. Pracuje jako ošetřovatelka v domově pro nemocné s Alzheimerovou chorobou a minulý týden pacienty ošetřovala pedikérka, která následně onemocněla. Víc než o sebe se ovšem bojí o klienty!
Sidebar
RSS
Fejetony
U nás na vsi o covidu 19
„Jo, jo. Koronavirus. To je pěkný svinstvo,“ řekl Jarda a zhluboka se napil ze svého žejdlíku. „Já to měla už v únoru a horší chřipajznu nepamatuju!“ přidala se Jiřka. „Samý blbosti, jenom nás strašej, abysme nechodili do hospody,“ zamručel Karel. „Co lidí umře na vobyčejnou chřipku. A to už vůbec nemluvim o tom, kolik lidí to každej rok klepne!“ „Ty bys sem vlez třeba voknem, kdybych dveře zavřela,“ zasmála se šenkýřka a postavila před Karla desátý půllitr.
Svědectví z Neratova
Jako z jiného světa na mne působilo místní zahradnictví. Na neoplocené, ze všech stran volně přístupné ploše jsou vyrovnány řady dnes moderních vysokých záhonů. V těch rostou mrkve, rajčata, listová zelenina, různé druhy květin. Spoustou květů se skví nedaleká skalka. Dostanete-li chuť na mrkvovou polívčičku, vlastnoručně vytáhnete mrkev v potřebném množství a do kasičky vhodíte obnos dle uvážení. Nikdo vás při tom nehlídá, jen občas potkáte zahradnici jedoucí kamsi s kolečkem. Podobně postupujete, když chcete manželku potěšit kytičkou. Jak moc se to vyplatí, neumím odhadnout, ale důvěra vás oblaží na duši...
Kdo se ke mně přizná před lidmi...
Základní školu jsem začal navštěvovat v padesátých letech minulého století – tedy na samém jejich konci, v září 1959. Když slyším cosi o tom, že v šedesátých letech už u nás nešlo o totalitní režim, jen těžko se bráním vzteku. Jako dítě navštěvující v těch letech základní školu jsem nosil na krku rudý pionýrský šátek, ačkoli se mi nelíbil ani trochu – prostě proto, že ho nosili všichni, a nikdo, ani já, si netroufl vyčlenit se z řady...
Opět v Bruselu
Z evropských peněz se u nás v uplynulých letech nastavěla na různých kopcích spousta rozhleden, na některé z nich jsem i osobně vylezl – nemohla by se pro představivost nás, lidí bez finanční představivosti, zavést jedna průměrná rozhledna jako jednotka prostředků z rozpočtu Evropské unie?