Chtěl bych dnes několika dalšími poznámkami navázat na svůj článek Pár poznámek o Turecku. A na úvod bych chtěl znovu předeslal, že nejsem odborník na Turecko – jen referuji o něčem z toho, co čtu, a o tom, jak se s tím vyrovnávám. Napsal jsem v předchozím článku, že Fethullah Gülen, podle tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana strůjce & organizátor červencového pokusu o vojenský převrat, nebyl nikdy fanatický islamista: dokázal se dohodnout i s výrazně laicistickými politiky v Turecku, dokonce i s Bülentem Ecevitem, tím nejlaicističtějším z nich; Turecko Kemala Atatürka, nábožensky neutrální republika bránící přímému vlivu islámu na stát, ovšem nikdy nebyla Gülenovou srdeční záležitostí: tento model je pro něj přece jen příliš málo náboženský...

Netuším, nakolik je islamismus prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana upřímný a nakolik je pro něj posilování role islámu v Turecku jen cestou k moci: ale klidně může být pravda obojí, jak upřímný islám, tak snaha využít islám k nastolení systému osobní moci... Ale Fethullah Gülen si s Recepem Tayyipem Erdoganem rozuměl, zdá se, spontánně a dokonale... Od roku 1999 však žije Gülen v exilu. Po někdejším souznění už není ani stopa.

Erdogan je, jak jsem už také napsal, „diktátor jako z učebnice“. Diktátor toho typu, jaký byl typický pro první polovinu 20. století, diktátor jako byli Stalin, Mussolini, Cankov a mnozí další; dnes již se v západním světě podobní diktátoři nevyskytují: silní muži nastolující „řád a pořádek“, pěstující svůj osobní kult, rádi řečnící, milující veliké stavby a bombastické paláce; nevadí jim ani volby, pokud je vyhrávají... Koncentrují ve svých rukou veškerou moc, přitom někdy ponechávají nad svou hlavou formálně nějakou vyšší autoritu, ve skutečnosti už zcela paralyzovanou: Stalin marxismus-leninismus, Mussolini italského krále. Diktátor tohoto typu nesedí na zadku a neodpovídá co nejvtipněji na otázky publika, tento typ diktátora stojí na tribuně před plným náměstím (v Moskvě, v Norimberku, v Miláně nebo v Istanbulu) a řeční, zvedá hlas, gestikuluje...

Když Erdogan (starosta Istanbulu v letech 1994 až 1998, premiér 2003 až 2014, prezident od roku 2014) teprve nastupoval k moci, když roku 2002 poprvé vyhrál parlamentní volby, byla jeho strana AKP ještě velmi slabá; rozvinuté hnutí Fethullaha Gülena mu – rádo – dodalo téměř veškerý personál. V Turecku totiž, jak jsem se dozvěděl, nejsou a nikdy nebyli v kursu nezávislí a profesionální úředníci: k tamní politické kultuře patří, že vítěz voleb prostě obsadí svými lidmi všechny možné posty napříč společností. Když tedy nyní chce Erdogan povyhazovat všechny lidi nějak spojené s Fethullahem Gülenem, nemusí zhotovovat žádné seznamy: už dávno je má na svých vlastních stranických sekretariátech... Proto jsou čistky tak rychle, přímo ráz na ráz.

Jak je to všechno podobné! Klasický diktátor vždycky při svém nástupu využije služeb někoho zkušenějšího, někoho, kdo je na cestě k moci už dále než on – je s ním úžasný kamarád, ale v nějaké chvíli, až sám posílí, se ho dokáže nekompromisně zbavit. Tak Adolf Hitler na přelomu června a července 1934 zorganizoval pověstnou (několikanoční) Noc dlouhých nožů, při níž dal zatknout svého nejbližšího spolupracovníka Ernsta Röhma, budovatele bojové struktury Sturmabteilung (SA), a povraždit lidi, kterých se chtěl zbavit, nejen v SA, ale i v Gestapu a mimo tyto struktury (uvězněnému Ernstu Röhmovi dal doručit revolver a pokyn k sebevraždě, Röhm však vzkázal, že pokud ho chce Adolf vidět mrtvého, bude jej muset zastřelit sám: ten to osobně neudělal, ale poslal svého člověka). Stejně tak Josif Vissarionovič Stalin dokázal poslat svého člověka až do Mexika, kde žil v emigraci Lev Trockij, a v srpnu 1940 život Stalinova spolubojovníka a pak konkurenta skončil...

To Recep Tayyip Erdogan o trestu smrti jen mluví. A „teroristovi“ Fethullahu Gülenovi chce uspořádat soudní proces. I diktátoři se přece jen mění, ba přímo humanizují.