Zdá se, že mokré obohacení ústavního pořádku České republiky má docela dobrou šanci na přijetí a voda, latinsky aqua, česky hádvěó, bude již brzy chráněna přímo nejvyšším zákonem našeho státu; radujme se, zase jednou poručíme větru dešti a studny na území, ke platí naše ústava, už přestanou vysychat.
Nápad na ústavní ochranu vody se zrodil v myšlenkových hlubinách poslaneckého klubu Komunistické strany Čech a Moravy (ve Slezsku, jak známo, komunisté nejsou) a je to projev programové bezradnosti.
Překvapilo mě však velmi, jak rychle se této v podstatě komické myšlenky chopily ostatní politické strany, a předhánějí se, kdo bude „mokřejší“.
Vžijme se do situace českých komunistických ideologů a volebních manažerů (což je v případě myšlenkově zcela sterilního komunistického hnutí již dávno jedno a totéž, teoreticky soudobý komunismus už desítky let nic nového nepřináší). Co chtít? Jaký máme mít program? V radikalitě a demagogii nás už překonávají jiní, mladší a dynamičtější, kdybychom se je snažili ještě překonat, byli bychom už trapní. Obrana všeho možného z doby normalizace, od pomníků po ostnatý drát? Dobré, velmi dobré, ale to samo o sobě nestačí. Návrat ke kořenům komunistického hnutí? Jen to ne!!! Volat po stávkách a hladových pochodech? Zakřičet ve sněmovně, jak to učinil v roce 1929 předseda Klement Gottwald, že jezdíme do Moskvy učit se, jak všem nekomunistům zakroutit krkem? No... A co kdyby si někdo vzpomněl na naše heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“, začal je vztahovat na imigranty z takových zemí, jako Mali anebo Eritrea (když všech zemí, tak všech zemí...) a vyvozovat, že pokud je dneska někdo skutečný proletář, tak jedině imigranti – no to by byl konec celého komunistického elektorátu...
Tak si komunisté našli něco jiného a ze všech sil se snaží profilovat jako rozumná a uvážlivá, a to velmi vlastenecká strana. Babišův rozdavačný rozpočet samozřejmě podpoříme (jsme přece součást vládní většiny, že ano, ale tiše, o tom nesmí nikdo věděl, oficiálně jsme opozice), ale předtím zakřičíme, že trváme na tom, aby se sice zvyšovaly sociální výdaje, ale současně aby se snížil deficit – nechceme přece zadlužený stát!
Je sucho? Sadaři stojí bezradně u ovocných stromů, kde rostou jablka veliká jak třešně? Podpoříme ovšem vládní program zadržování vody v krajině. Ale to je málo! Musíme přinést něco vlastního, komunistického. Vláda připravuje novely zákonů a vyhlášky? Co je víc? Ústava! Navrhneme ústavní ochranu vodního hospodářství!
Jak říkám: z komunistického hlediska ústavní ochranu vody chápu. Jen mě udivuje, jak energicky se této – v podstatě opravdu komické – myšlenky chopily ostatní jiné politické strany. Až to vypadá, že s tím přišly první.