Říkal to v rozhlase jeden učitel hudební školy. Ano, je prostřednictvím sociálních sítí v kontaktu se svými žáky, kteří se učí hrát na klavír, vyměňuje si s nimi vzkazy – a občas mu některý z nich, který může mít u nástroje webkameru, cosi zahraje – a on jako učitel mu k tomu něco poví, ale kontaktní výuku nic nenahradí. Jasně, že ne. „Žáci mi zatím sdělují, jak jim hudební škola chybí – ale já se obávám, aby se karanténa neprotáhla do okamžiku, kdy už jim škola chybět přestane.“
Ano, samozřejmě, člověk si zvykne. Člověk se přizpůsobí.
Také si uvědomuju, že mi začíná připadat normální, že vyjít z bytu na ulici je něco zcela výjimečného! Až si na to zvyknu, vláda nám chodit po venku normálně povolí.
Vláda nám povolí… Nepřestává mě fascinovat korelace mezi epidemiology a politiky. Na počátku virové krize jsme ani netušili, že nějací epidemiologové vůbec existují, a sugerovalo se nám, že vláda všechno vyřeší a premiér svolal její zasedání na 00.00 hodin, tak rychle nás tehdy viry napadaly a nebylo možné ztrácet v boji ani hodinu a i ministryně financí, která už byla doma, se řítila hlubokou nocí po dálnici D1, aby všichni ministři včasným zásahem zachránili lidské životy... Dneska nás vláda ujišťuje, že snad ani nedělá nic jiného, než jen to, co epidemiologům na očích vidí. Samozřejmě, že my zase vidíme, že takto tomu není.
Ale epidemiologové se zase odvolávají na politiky! Prý vědí, jak je to těžké, na jedné straně potřeba omezit kontakty a zabránit přenášení viru, na druhé straně snaha nezahubit (už úplně) ekonomiku – konečné rozhodnutí mezi touto Scyllou a Charybdou ale je, říkají epidemiologové, na politicích! Ale ano, je – politikové dnes mají velkou a dříve nebývalou moc. Přímo MOC. Jeden z důvodů, proč se těším na konec epidemie, je v tom, že se těším, až tato jejich obrovská moc skončí. Diktatura, ať již ideologická nebo nacionalistická nebo koronavirová, je něco, na co si nezvyknu nikdy.