Musím se přiznat, že mě překvapilo, že Česká strana sociálnědemokratická (ČSSD) byla vůbec schopna zorganizovat on line celostátní sjezd – když i nesrovnatelně akčnější a v přízni levicového voličstva (žel Bohu) úspěšnější Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) svůj sjezd ikskrát odložila; v případě KSČM je však ve hře cosi jiného: současné vedení KSČM, které už roky dosahuje v každých volbách horší výsledek než v těch předchozích, se prostě chce udržet u moci a řídí se zásadou, že každý den se počítá. Jo, jo.
ČSSD je už ovšem nepochybně strana v posledním tažení. Kolik jsme měli u nás od obnovy demokracie stran, které, ač si zažily účast ve vládě nebo aspoň výraznou přítomnost v parlamentu, nakonec zmizely: Občanské hnutí (OH), Občanská demokratická aliance (ODA), republikáni Miroslava Sládka (SPR-RSČ), Unie svobody, národní socialisté a Vavřinec Bodenlos, Demokratická unie a Alena Hromádková, pohledná Karolína Peak – honem, jak se ta její strana nakonec jmenovala? Nikdo už si na ně ani nevzpomene.
ČSSD je ovšem teprve v prvním fázi rozkladu: ještě má možnost nabízet špičkové funkce a inkasovat velké státní peníze na provoz. Ctižádostivý Lubomír Zaorálek, který funkci ministra kultury bral jen jako vrabce v hrsti, než chytí holuba, se může vrátit na vytoužené Ministerstvo zahraničí; stojí mu to za to i na pár měsíců do voleb – jelikož ví, že v budoucnu už nikdy podobnou možnost mít nebude. Sociální demokracie se pod pěti procenty voličské přízně, nutnými ke vstupu do sněmovny, zahnízdila už natrvalo.
Sociálnědemokratická strana dnešních dní se hlásí k tradici sociálních demokratů z dob Rakousko-Uherska a první republiky, v reálu však s nimi kromě vysouzeného Lidového domu v centru Prahy nemá nic společného. Letošní on line sjezd měl číslovku 42. – přičemž sjezd číslo 1 se konal roku 1878, byl tajný a podle tehdejších rakouských zákonů ilegální; stará sociální demokracie měla velký étos boje proti systému a za práva těch nejchudších, aby se za první republiky stala jednou z opor demokracie a po roce 1948 cílem nenávisti a krvavého pronásledování ze strany komunistů; Stalin, jak známo, přirovnal sociální demokraty k fašistům.
Všechny tyto tradice jsou už dávno pryč – a já nad hrobem dnešní ČSSD plakat nebudu, i když je to strana, ve které se stále znovu objevují dobří a rozumní politikové; je to však spolek, kde rovněž znovu a znovu propuká staré militantní levičáctví a boj proti Kristu, což, žel, také patří k jejich nejstarším tradicím; nelze zapomenout na nedávný urputný boj ČSSD proti navrácení ukradeného majetku církvím – včetně billboardu jako z padesátých let, na němž se hrabivá kněžská ruka sápala po naditém měšci...
V něčem však ČSSD svým on line sjezdem vstoupila už do druhé fáze agonie, charakterizované stále urputnějším bojem o zmenšující se kořist majetku a vlivu, rvačky každého s každým a nástup podivných postav ode dna strany – ale i opakované pokusy romantických jednotlivců o vnesení jakýsi ideálů. Jana Hamáčka, předsedu, který dosud vedl ČSSD od porážky k porážce, ale přesto na sjezdu obhájil svůj post, velice naštval projev jeho protikandidáta na předsednickou funkci ministra zahraničí Tomáše Petříčka, ve kterém Petříček přesně pojmenoval stranické nectnosti; trest následoval téměř okamžitě a Tomáš Petříček ve své ministerské funkci končí.
ČSSD mi líto není, ale Petříčka jako ministra zahraničí ano; byl to solidní, svědomitý úředník (jak se jen staral o návrat českých občanů uvízlých v cizích zemích při zákazech první vlny virové pandemie!), mladý muž (ani ne 40!), který kladl odpor zemanovskému posunu České republiky do medvědí náruče východu.