Jestli mi byl Tomio Okamura vždy odporný, dnes je mi ještě odpornější. Přišlo k nám přes tři sta tisíc lidí z jiného národa a jiné země, většinou žen a dětí; přijali jsme je – a zůstane naším diadémem, slávou našeho jinak nepříliš altruisticky zaměřeného národa, že velká většina Čechů je ochotna přinést pro své bližní i nějakou oběť. A to v čase, kdy i bez jejich příchodu máme problémy, především s inflací, jaké jsme si nedovedli představit. Že ovšem při tak velkém počtu uprchlíků musejí nastat i nějaké komplikace, je nabíledni. Ale problémů s nimi je až neskutečně málo ve srovnání s tím, kolik by jich mohlo být. Ukrajinky a Ukrajinci jsou lidé skromní, nekřičí, netropí výtržnosti – a desetitisíce z nich si už během několika týdnů našly zaměstnání, mnoho z nich přijalo i práci skromnější, než by odpovídalo jejich kvalifikaci. Kde však velké problémy nejsou, tam si je potvory typu Tomia Okamury vymyslí anebo zvětší to málo komplikací, které jsou, a opruzují ve sněmovně; je dobře, že členové vlády odmítli poslouchat Okamurovy výlevy plné zloby a nenávisti a odešli z jednacího sálu. Co vůbec dovede ten zlý, zlem naplněný člověk? Šířit zlo a vyvolávat na povrch nejhorší, co mají někteří lidé v duších – tím se živit a na tom vydělávat.
Zcela jinou otázku představují ovšem ukrajinští Romové; zde naše solidarita naráží na své hranice – a někdo to ví. Existují indicie, že jejich příchod k nám ten někdo iniciuje a zpovzdálí organizuje, aby narušil naši ochotu pomáhat bojující zemi. Ukrajinští Romové jsou ještě méně integrovaní do většinové společnosti než Romové u nás. Pohled na maminky a děti spící na dlažbě na nádraží v Praze anebo na trávníku uprostřed Brna je cosi šíleného. A zde se projevuje velká solidarita českých Romů, a jak to vypadá, i s tímto problémem si naši dobrovolníci a politici nakonec nějak (nějak!) poradí.
Ale lano, po kterém se pohybujeme nad propastí sociálního výbuchu, se chvěje.