Čínská národní internetová síť zkolabovala pod náporem miliardy připojení těch, kdo souhlasili s vládním prohlášením a chtěli cosi připojit na jeho podporu; rozhořčení úplně obyčejných Číňanů nad tím, co si ta „stará ďáblice“ Nancy Pelosi dovolila, když navštívila Tchaj-wan, je přitom, ujišťují nás západní novináři působící v Číně, zcela spontánní, nemá nic společného s organizovanou podporou vládní politiky komunistů, jak jsme ji my starší ještě zažili, když šlo o účast v prvomájových průvodech či při dalších manifestacích na smetiště dějin odešlého režimu, například právě při akcích proti Američanům…
V kontinentální Číně je podpora stranické politické linie, pokud jde o Tchaj-wan či USA, upřímná, vášnivá a téměř stoprocentní. Není to samozřejmě podpora marxistické „vědecké“ teorie, ostatně málokterá země je tak vzdálená utopiím Komunistického manifestu jako Čínská lidová republika, je to podpora primitivního, agresivního, vulgárního nacionalismu. Komunistický je v dnešní Číně jen způsob vládnutí, dávno už ne ideologie.
Čím početnější je některý národ, tím snadněji upadne do nacionalistického poblouznění. Obyvatelé San Marina mohou být sebevíc hrdí na svou malou republiku – ale nikdo by jejich vlastenectví neoznačil jako nacionalismus; k definici nacionalismu patří, že vždy ohrožuje jiné národy, k definici nacionalismu patří přítomnost nepřítele – a to takového, kterého je, když ne dnes, tak určitě už brzy, možno (a třeba) porazit. A ponížit.
K definici nacionalismu patří ještě pýcha, nejlépe oprávněná: přesvědčení, že právě my jsme ti nejlepší, a ne-li nejlepší, tedy určitě o hodně lepší než tamti nebo tuhleti. Ale pýcha sama o sobě k rozvoji nacionalismu nestačí. Japonci jsou dnes jistě pyšní na svoji kulturu a na své ekonomické úspěchy – ale o japonských vojenských taženích sní dnes v Zemi vycházejícího slunce jen několik nešťastníků zcela na okraji společnosti.
Léčení nacionalismu je ta nejbolestivější věc na světě. Ani dopad jaderné bomby na Hirošimu Japonce z jich nacionalismu nevyléčil, musela přijít ještě druhá bomba na Nagasaki a představa, že takových bomb mohou mít Američané neomezené množství…
Takže jaká budoucnost čeká Čínu a její nacionalistický režim? A další nacionalistické režimy? A nás, jejich potencionální cíle?