Po Karviné, Sokolově a Mostě má dnes Vít Rakušan na programu už čtvrtý mítink se svými nevoliči, tentokrát v České Lípě. (Prostě tak, jak mu to jeho marketéři narýsovali…)
Nemá myslím smysl psát komentář jaksi do budoucnosti – ale kladu si otázku: Bude se dnešní setkání nějak lišit od těch předchozích? A odpovídám si: Nejspíš ne.
Místopředseda vlády, ministr vnitra a předseda vládní strany STAN se opět vystaví negativním emocím, téměř až nenávisti (tyto reakce povzbuzoval už dopředu heslem „Přijmu jakoukoliv kritiku“), opět na sebe nechá křičet a opět získá určitou autoritu tím, že bude schopen v nepřátelském prostředí reagovat a argumentovat; opět vyvolá různorodý ohlas na sociálních sítích a převážně negativní úsudky komentátorů, opět předvede celému národu (tedy přinejmenším té jeho části, která ještě sleduje něco víc než svou vlastní zahrádku) to, co už víme z různých demonstrací a právě ze sociálních sítí, totiž jak hluboká je blbost a jak zavilá je nenávist té části českých občanů, kteří si připadají bezmocní, zrazení, ztracení – a kteří, jak si myslíme (nevím, nakolik právem) my ostatní, nejsou ochotní se svým propackaným životem něco pozitivního udělat – jen si tak pohodlně živoří, stále víc se propadajíce k jakémusi stále hlubšímu dnu (a relativní bohatství celé společnosti jim to umožňuje)…
Nejdřív mě Rakušanova odvaha skoro nadchla: vedle unylé až mátožné komunikace současné vlády konečně ČIN – ale teď si říkám: Má smysl na bídu, převážně duchovní bídu těchto lidí takhle poukazovat? A ještě otázku: pomohou tyto Rakušanovy výjezdy do bažin aspoň v něčem lidem, kteří v bažinách žijí?
V Karviné získal Vít Rakušan nejsilnější negativní odezvu, když místo „v Karviné“ řekl „v Karviný“. V Sokolově prozradil, co nechtěl, o záměru zestátnit ČEZ a pak to musel dementoval. A po besedě v Mostě (trochu již komunikačně pozvednutém slavným seriálem režiséra Prušinovského) zazněla od jednoho z účastníků věta, kterou považuji za klíčovou: „Kvůli nám nepřijel...“
Nevím, kolik Rakušan těmito výjezdy získá nových voličů; některé asi ano – ale v zásadě to není setkání s (třeba potencionálními) voliči, nýbrž právě s nevoliči: s lidmi, kteří jej (skoro jistě) volit nebudou, s cílem předvést těm, kteří jej (asi) volit budou, jak je schopný a statečný. Jistě je, ale je mravné takto použít lidi, kteří jej odmítají, jako svého druhu sportovní náčiní, jako rohožku, jako trampolínu? Ne.
Kdyby Vít Rakušan zároveň lidem v těchto městech něco přivezl, co by jim pomohlo, nějakou investici, nějaké rozhodnutí – ale to v zásadě nemůže, není car ani absolutní vládce. Může je jenom povzbudit a potěšit tím, že se na ně nezapomíná, že se o nich ví.
Ale je tomu tak? Budou návštěvníci těchto setkání lepší a šťastnější, když půjdou domů s tím, že si dnes mohli zakřičet na ministra? Jak jinak by vše vypadalo, kdyby Vít Rakušan přijel ne do deseti měst, ale desetkrát do jednoho města – kýžený mediální ohlas by byl menší, ale jeho zájem, jeho přítomnost by navštíveným lidem morálně, psychicky jistě víc dala…
A kladu si ještě otázku: Kde je naše církev? Co dělá pro lidi, jako jsou ti, kteří si přišli v různých městech zanadávat místopředsedovi vlády? Dělá pro ně dost? A co dělám já? Dělám dost?