Glosy a komentáře

Ještě před měsícem jsem jméno té dámy ani neznal – starost o personální obsazení londýnského Ministerstva vnitra neležela v okruhu mých zájmů; dnes se mi daří jako kdekomu na světě: googlím & googlím, abych se o ní dozvěděl aspoň něco. Theresa May je v tuto chvíli jakožto premiérka Spojeného království Velké Británie a Severního Irska jistě jednou z nejmocnějších žen na světě. Rychle proslul její výrok, že výsledek hlasování je třeba respektovat, protože lid rozhodl a je věcí politiků jeho vůli uvést do života: „brexit znamená brexit (brexit means brexit)“; jasné a mužné (sic!) slovo mezi slizkými vyjádřeními politiků, kteří si zahrávali s možným dalším referendem.

Žádné manipulace se neprokázaly, ale mohla vzniknout pochybnost; nezpochybnitelnost a spolehlivost hlasování je přitom tak zásadní pro demokracii, že je třeba druhé kolo voleb zopakovat – řekl rakouský Ústavní soud...

Při pohledu zvenčí se britská politická scéna jeví zmateně. Celkový dojem rozvratu posílil i překvapivý odchod Nigela Farage, jednoho z vítězů referenda, z čela Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) – řekl, že vrátil Britům jejich zemi a nyní chce vrátit svůj život sám sobě, jeho politické poslání je prý brexitem ukončeno...

„Co brečíte? Kdo má poslouchat ten váš brexit!“ zaimprovizoval herec Milan Šteindler – brečení kvůli brexitu slyšíme skutečně dost. Humor je v této situaci vzácný; projevil jej například Pavel Bělobrádek, když na novinářský dotaz, co říká návrhu Jeana Clauda Junckera, aby se odchod Spojeného království využil k rychlému všeobecnému zavedení eura, odpověděl, že při utrpěném traumatickém šoku je třeba přijímat hodně tekutin, „nealkoholických,“ dodal, nehýbat se a držet se v teple...