Dnes uplývá rovných sto let od smrti Františka Josefa I., předposledního českého krále, moravského markraběte a vévody slezského; rovněž tak rakouského císaře, maďarského krále et cetera. 

Asi u nás ještě bude naživu pár lidí, kteří Františka Josefa „pamatují“ – pamatují v tom smyslu, že žili na této zemi nějaký rok spolu s ním, a jsou tedy dodnes jeho současníky; jinak je ale sto let psychologická hranice, kdy se nějaký fenomén pro nás stává definitivně minulostí...

Jak se dnes dívat na „stařičkého mocnáře“? František Josef natolik splývá se samotnou existencí Rakousko-Uherska, že jen těžko můžeme rozdělil poměr a vztah k jeho osobě od vztahu k tomuto historickému soustátí. Vyrovnaní nejsme ani v poměru k Rakousko-Uhersku, ani k osobě jeho nejdéle vládnoucího panovníka.

Na jedné straně přežívají stupidní floskule prvorepublikové propagandy o tom, že „tři sta let jsme trpěli“, a o Rakousko-Uhersku jako „žaláři národů“ – fráze, které více méně převzala i oficiální komunistická falzifikace dějin – ale které mnohdy nebrali vážně ani ti, kdo je poprvé vyslovovali. Muž, který si nechával říkat „Prezident Osvoboditel“, přece císaře Františka Josefa vědomě napodoboval, stylizoval se do podoby bělovlasého a bělovousého muže na koni v oblečení vojenského střihu, a ačkoli šlechtictví zrušil, na Hradě zaměstnával v důležitých funkcích lidi, které František Josef povýšil do šlechtického stavu; paměti Masarykova ceremoniáře Gutha-Jarkovského nesou usvědčující název Na dvoře republikánském. Ale snad měl T. G. Masaryk vůči Františku Josefovi i cosi jako výčitky svědomí, když se zasadil o to, aby v prestižním nakladatelství František Borový, kde měl vliv, vyšla císařova biografie – vůbec ne jenom kritická...

Na druhé straně existuje u nás už i jakýsi „rakousko-uherský sentiment“, tedy idealizace tohoto státu jako zřízení „katolické monarchie“ a jeho časů jako doby pořádku a spravedlnosti. Připomíná se, a právem, že úcta k císaři byla mnohdy spontánní a upřímná, že tisíce českých vojáků válčily za císaře se skutečným přesvědčením – stejně tak jako ty často oslavované tisíce legionářů, kteří válčili zase proti němu... Rozhodně například soudy a volby byly za Rakouska nesrovnatelně spravedlivější než třeba za komunismu – a soudy mnohdy spravedlivější a lepší i než dnes. Na druhé straně: František Josef rozhodně nebyl světec, považoval za své právo mít milenky – a nebyly to vztahy vždy jen platonické. Císař měl právo jmenovat katolické biskupy, a i když je neuplatňoval svévolně, preference – jakkoli ne stoprocentní – osob z dvorských a šlechtických kruhů při obsazování biskupských stolců církvi škodila; stejně tak jako povinná mše pro státní úředníky a další projevy propojení státní církevní moci; za první republiky katolická církev, jakkoli v silné státní nemilosti, oslabená, ale i posílená odchodem nevěřících věřících – ovšem žijící v naprosté svobodě a bezpečí, se po pádu rakouské monarchie nepochybně svobodněji nadechla a ožila.

„Ich bin der letzte Monarch des alten Styles,“ říkával prý František Josef, „já jsem poslední vládce starého stylu“ – jenže stejně tak bychom mohli říci, že to byl první monarcha moderního stylu: akceptoval přechod od absolutismu panovníka k parlamentnímu způsobu vlády s panovníkem v čele a k společenskému pluralismu. Vždy plnil svědomitě své povinnosti a byl vzorem nejen pro své úředníky, nýbrž i běžné občany.

Za desetiletí své vlády se naučil, že úspěšně řídit stát znamená vyvažovat protikladné tlaky, které působí na jeho vedení – a v tom byla jeho síla i jeho slabost. Proto jím vedená monarchie přežila i prohrané války (kromě té poslední, kdy už nevládl) a nástup nacionalismů. Proto slíbil svou korunovaci na českého krále, když cítil takový tlak z české strany – a proto korunovaci odvolal, když poznal, že tlak proti tomu z německé strany je silnější... Všechny císařovy kroky, ty dobré i ty horší i ten nejhorší, totiž vyhlášení války roku 1914, se dají vysvětlit tímto smyslem pro vyvažování tlaku a poznávání, kterému tlaku je třeba ustoupit, jelikož je větší...

A poměr k Rakousko-Uhersku? Pokud současníci vnímali tento stát jako nepružný a zkostnatělý a rozpad tohoto systému (ještě víc než samo svržení císaře) vnímali jako ulehčení, měli bychom jim to věřit. Ale – kdysi jsme jakýsi nadnárodní celek s velkou slávou rozbili – abychom dnes nějaký nadnárodní celek zase s velikou slávou lepili dohromady... Plně samostatná, suverénní existence českého státu – tedy v tom smyslu, jako je suverénní Rusko či Spojené státy americké – není samozřejmě možná; a nikdy v dějinách – kdy už si to konečně přiznáme? – jsme také ve smyslu naprosté nezávislosti na jiných zemích plně samostatní nebyli.