Kdo se zajímá o politiku i ten, koho prostě baví sledovat jednání politiků, má žně; koho to nebaví, může celé povolební vyjednávání vynechat a klidně si počkat na výsledek.
Činí se zejména prezident Miloš Zeman, který věnuje všechny síly pro vznik stabilní mimoparlamentní vlády na samé hranici ústavnosti.
Nejnověji Zeman přirovnal všechny sněmovní strany ke slepicím, které mají být pojmuty kohoutem (Andrej Babiš), a nikdo z členů stran už ani neprotestoval a novináři (zdá se mi, Bohu žel, že zejména novinářky) toto otřesné přirovnání ihned přijali a ještě začali rozvíjet. Nechutný způsob vyjadřování i chování, které do českého politického a vůbec veřejného života vnáší ten člověk na Hradě, se pozvolna stává normálem a normou.
Metodu, jak čelit chystanému dlouhému Babišovu vládnutí bez opory ve sněmovně, představil Miroslav Kalousek. Všechny strany, které takovouto vládu odmítají, by měly zablokovat volbu předsedy Poslanecké sněmovny, tím znemožnit demisi dosavadní vlády a takto vytvořeným patem donutit tandem Zeman–Babiš ke změně chování. Je to metoda sporné účinnosti, jelikož Miloš Zeman, při své vynalézavosti a naprosté absenci jakýchkoliv zábran by jistě na ten flek v politickém mariáši vynesl nějaký dosud netušený reflek (a případně i tutty, boty, kalhoty) – a hlavně: nikomu na české politické scéně se do takto tvrdého boje s Hradem nechce. Celkově návrh Miroslavu Kalouskovi uškodil. A to především nedomyšleným způsobem prezentace: Kalousek při jeho uvedení jaksi zapomněl na to, že přijetí takového postupu by znamenalo rovněž rozpočtové provizorium na možná až řadu měsíců od ledna nového roku – jednak, a to je ještě neprozíravější, byť se koná celá spleť povoleních jednání, návrh přednesl nejprve novinářům – a politiky (i ty, kteří by možná souhlasili) tak zaskočil. Nikdo nemá valnou chuť veřejně se zařadit do bojové jednotky, kterou vede odstupující šéf druhé nejslabší strany ve sněmovně.
A jako v kině, na dokumentárním filmu o úspěšných youtuberech, si připadám při sledování politického života Pirátů; už jenom jejich nezvykle mladé a (stále ještě) usměvavé tváře působí jako filmová změna. Není to jen sledování internetu, nechybí dramaturgie a zajímavě napsaný, zatím neznámý scénář, pro dobré filmové představení nezbytné napětí: nikdo opravdu neví, jak to dopadne. Šéf Pirátů Bartoš, který se zatím jeví jako neformální, ale slušně vychovaný, vzdělaný syn z dobré rodiny, se rychle učí politickému jednání. A je otázka, jak dlouho a co se udrží z pirátských předvolebních slibů, například ze závazku naprosté transparentnosti politických rozhovorů či z odhodlání nepodporovat žádnou vládu s babišovci, okamurovci či komunisty (zdá se mi, že se právě s hnutím ANO se už Piráti tiše sbližují). Nikdo také neví, kdo všechno vlastně je mezi dvaadvaceti členy pirátského poslaneckého klubu: už týden po volbách přišel první útok poslance Pirátů na USA a zpochybnění českého členství v NATO – v rozporu s oficiální politikou strany.