Pokud se v poslední době někde potkám s někým ze svých věřících známých a dáme se do řeči, uslyším nejčastěji ódu na Pavla Fischera a výzvu, abych ho volil za prezidenta. Biskupská konference – pochopitelně – žádné konkrétní doporučení nevydala, politická strana, jež sdružuje nejvíc politicky aktivních křesťanů, oficiálně podpořila Jiřího Drahoše, ale pro mnoho křesťanů, zejména katolíků, se v neuvěřitelně krátké době stal kandidátem číslo 1 Pavel Fischer. O svém katolictví nezačal, jako někteří jiní kandidáti, veřejně mluvit až na besedě v Radiu Proglas, je vzdělaný, má dobré vystupování, je bývalý diplomat. Dost křesťanů po letech, kdy se nedokázali plně ztotožnit s žádnou postavou na politické scéně, propadlo kouzlu prezidentského kandidáta Fischera a vyrazili za něj do boje; jedna moje známá dokonce i na Silvestra místo oslav nového roku vyrazila do ulic házet do schránek jeho letáky – kdyby se raději víc modlila!
Velice to chápu.
Jsme taky nějaká skupina v životě národa, máme taky nějaké kolektivní povědomí, jako mají ekologičtí aktivisté a vegani a komunisté anebo – snad ještě – sociální demokraté; máme právo na svého kandidáta, ve kterém se vidíme, který nás v našich očích reprezentuje, o kterém takovou tou těžko vyslovitelnou chemií cítíme, že je jeden z nás.
Pavel Fischer je jeden z nás. Nejen že věří a chodí do kostela, vyrůstal v rodině se čtyřmi dětmi. Kdo jiný má dneska čtyři děti? Skoro nikdo. A sám má také čtyři děti, stále jednu manželku. Ne postupně čtyři manželky a jedno dítě.
Když si poslechneme jeho skoro hodinovou besedu 3. prosince 2017 v Katolickém domě v Blansku (je jí plný internet), slyšíme, že mluví o české společnosti stejně, jako my – ovšem jsme-li mezi sebou. Odsoudíme gender, vymezíme se proti homosexuálům... A tak dále a tak podobně – a nic si nemusíme vysvětlovat. Rozumíme si. Jako si Pavel Fischer rozuměl s blanenskými spolubesedníky. Jenomže nejsme-li mezi sebou, mluvíme jinak. Vyhýbáme se některým otázkám (jako Pavel Fischer, když se pak hlava nehlava omlouval, říkal, a já mu to věřím: mám hodně přátel homosexuálů, ale o manželství osob stejného pohlaví jsem s nimi nikdy nemluvil) všude tam, kde tušíme, že bychom své postoje těžko obhajovali – a když dojde na nutnost nějak se ke sporným věcem vyjádřit, klidně řekneme něco, co si nemyslíme – abychom se nevyčlenili z kolektivu, abychom měli pokoj, přesně tak, jak jsme se to naučili – i když třeba na jiných otázkách – za bolševika. Mám vlastní názor, ale s tím zásadně nesouhlasím...
Nevím, jestli by byl Pavel Fischer dobrou hlavou státu; naštěstí to nemusím moc řešit, protože prezidentem se téměř jistě nestane.
Projevil neskutečnou, u bývalého diplomata až neuvěřitelnou nezkušenost a naivitu a také (to říkám obzvlášť nerad) charakterovou slabost: pro pána krále, když kandiduju na prezidenta, tak musím vědět, že na každé moje slovo čekají moji protivníci, aby mě potopili! Když kandiduju na prezidenta, tak to první, čeho si všímám, je, jestli mě někdo nenahrává, a pokud nahrává, tak, v dnešní době sociálních sítí, mluvím tak, jako že všechno, co řeknu, bude mít za chvíli, ne za chvíli, prakticky současně, k dispozici celý národ! A ne abych mluvil jako doma pod peřinou a pak se supertrapně omlouval, že to, co jsem řekl, tak nemyslím, že jsou to špatné formulace, že mi to jen tak uklouzlo...
Ne. Prezidentskému kandidátovi Pavlu Fischerovi nic neuklouzlo. To, co říkal v Blansku, si myslí, jen je mu jasné, že s takovýmito názory v dnešní Evropě nemá šanci nejen na funkci prezidenta, ale vůbec na žádnou významnější pozici ve veřejném životě (viz případ Rocco Butiglione, který se nestal eurokomisařem) – a troubí k ústupu. Poté, co pochopil, že neurčité a obojaké formulace na Facebooku nestačí, naplival v dopise Alianci pro manželství (rozuměj: alianci pro homosexuální manželství) sám sobě do tváře a začal se kroutit jako had. Je mi ho líto. Prezident má zvážit, co říká – a když řekne cosi nevhodného, má projevit páteř a aspoň trochu si za tím stát.
V debatě v Radiu Proglas 15. prosince 2017 pak Pavel Fischer působil bez mála jako ten nejméně věřící mezi samými náhle se objevivšími katolíky a pronesl také slova, která je třeba jasně odmítnout: „Víra a náboženství patří domů.“ Ne, nejen domů, víra je VYZNÁNÍ, tedy i cosi veřejného. Světci se dělí na mučedníky a vyznavače (a o tom, kdo bude mučedník a kdo vyznavač, nerozhoduje sám člověk, nýbrž v průběhu dějin sám Bůh).
Takže otázka, kterou bych chtěl na závěr zformulovat jasně, ale nechat ji otevřenou, zní: může se někdo, kdo je integrální katolík a nepřistoupí na kompromisy se svou vírou, v dnešní západní společnosti vůbec ucházet o důležitou veřejnou funkci?