„Vaprós vlásti,“ říkal ruský cynik Uljanov, krycím jménem Lenin – „otázka moci“; o to jde. „Moc se rodí z hlavně pušky,“ doslovil jeho myšlenku kambodžský cynik Pol Pot. „Víme, že vojáci mají zbraně a jsou schopni je použít,“ řekla zahraničním novinářům účastnice protestů proti vojenským pučistům v Barmě. Chvíli to trvalo, než se lidé v této zemi, která má pod kůží zkušenost s desítkami let brutální diktatury, dali dohromady a vyrazili protestovat do ulic. Umřít se dá jenom jednou – a dlouholetý tlak zbavuje lidi odvahy. V Barmě vládne po puči diktatura nažehlených důstojnických uniforem. V naší československé diktatuře sice také byla občas vidět nějaká uniforma, nosil ji vždy jeden člen vlády, protože ministr obrany, jak se tedy říkalo „národní obrany“, musel být voják, ale jinak to byla diktatura v – občas pomačkaných – tesilových oblecích. Na formě nezáleží. I my jsme se dlouho báli, než jsme začali trochu víc protestovat.
Jde o „otázku moci“ – což je ochota diktatury použít násilí, bití, věznění a vraždy. I naše československá diktatura vraždila své odpůrce až do poslední chvíle. Nejen v padesátých letech či při ostré střelbě do demonstrantů v roce 1969, nýbrž i v osmdesátých letech; vzpomeňme jen na otřesné případy studenta Pavla Švandy, vrženého estébáky do Macochy, či kněze Přemysla Coufala, ubitého v jeho vlastním bytě. A na Pavla Wonku, kterého komunistická soudkyně poslala do vězení i s těžkým zápalem plic, na který tam umřel.
Brutalita diktatur, jakkoli se to občanům zemí, které v diktatuře nežijí, někdy jen velmi těžko věří, do značné míry závisí na reakcích okolního, svobodného světa – ke kterému, i přes nevymazatelnou zkušenost strachu z komunismu pod kůží nás, příslušníků starší generace, patří i Česká republika. Diktatury nejsou rády stavěny na pranýř, a to ani v zahraničí. Mají rády oslavná hesla a jsou-li brány jako vážení a úctyhodní partneři. Proto je – abych řekl něco k aktuálnímu českému dění – třeba velice pochválit politiku současného ministra zahraničí Tomáše Petříčka, který vzdor tomu, že prezident republiky vyjadřuje často právě opačný postoj, nešetří kritikou násilí v zemích naší sféry světa a těm, kdo bojují za svobodu, pomáhá.
Žijeme v době mnoha negativních tendencí, ale nezapomínejme, že též v době po celém světě narůstající touhy po svobodě a zvyšující se nervozity diktátorských režimů, uvědomujících si svoji anachroničnost a nepřípadnost.
Občanské uvědomění, poznání vlastní lidské důstojnosti a ochota k boji za svobodu narůstá i v zemích těch nejcyničtějších diktatur, které vědomě kalkulují s dlouholetou zkušeností násilím vnucené moci v myslích svých obyvatel. Občané Wu-chanu nosí vzdor tlaku čínského režimu květy před nemocnici, kde pracoval lékař, jenž jako první upozornil na nebezpečí epidemie nového viru – a zaplatil za to životem; něco ještě nedávno zcela nemyslitelného. Vzpomeňme na sílu sice dočasně potlačených, ale neporažených protestů proti režimu v Bělorusku a nepřehlédněme étos současných demonstrací v Rusku.
Svoboda je dar, který vložil do lidských srdcí Bůh, i když – a Bůh to ví – lidé svobodu, pokud ji mají, stále znovu zneužívají, na věky jim ji vzít nikdo nemůže. To je paradox. Ale i naděje.