Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky včera (30. 7. 2021) schválila zvýšení důchodů o 300 Kč nad zákonnou valorizaci, platné od ledna příštího roku. Máme z toho mít radost? Blíží se volby a většina stranických lídrů se snaží ukázat, že právě jejich partaj přidává důchodcům peníze; jen část pravicové opozice se snaží hrát s kartou rozpočtové zodpovědnosti a upozorňovat na to, že je špatné zvyšovat výdaje v době rekordního zadlužení státu.
Na demagogickou podstatu plošného zvyšování důchodů nad rámec valorizace, když valorizace „víceméně pokrývá důchodcovskou inflaci plus polovinu růstu reálných mezd,“ poukazuje předsedkyně Národní rozpočtové rady vlády Eva Zamrazilová: „Nejchudším tři stovky nepomůžou, výšepříjmoví důchodci to pocítí velmi málo, ale státní rozpočet to pocítí podstatně. Toto plošné nadstandardní zvyšování důchodů je extrémně neefektivní.“
Ale to je, domnívám se, hluboký omyl: zvýšení důchodů je možná neefektivní ekonomicky, ale může se ukázat je velice efektivní z hlediska získávání voličských hlasů.
Vraťme se kousek do minulosti. Ekonomická krize, která proběhla světem v polovině sedmdesátých let minulého století a někdy se nazývaná ropná, u nás neměla žádný vliv na společnost a skoro jsme o ní nevěděli (kromě několika ideologicky zaměřených článků ve státních médiích); dostávali jsme, ať již jsme byli pracující, mládež anebo důchodci, prostě tolik, kolik se nám totalitní moc rozhodla uštědřit – a neměli jsme možnost ani stávkovat, ani kolektivně vyjednávat; mohli jsme si tak akorát postěžovat v rodině nebo mezi osobními přáteli. Měli jsme málo, ale měli jsme to jisté. Srovnání se životem za železnou oponou nám chybělo téměř úplně.
Zato ve státech, kde existovaly svobodné volby a možnost organizované artikulace kolektivních zájmů, se ukázalo, že cenu za ekonomický pokles relativně nejméně zaplatili ti na první pohled nejbezbrannější, totiž důchodci. I když ti neriskovali nic takového, jako je ztráta zaměstnání a tím pokles příjmů na minimum, či krach soukromého podnikání.
Tam, kde jsou svobodné, pluralitní volby, představují právě důchodci mocnou složku společnosti, a to i tehdy, nemají-li silnou stavovskou organizaci. Všechny strany si dokážou spočítat, kolik je v západních společnostech důchodců, zváží, kolik z nich chodí k volbám, a začnou se předhánět v tom, jaké jim nabízet bonusy a zvyšování penzí… Oslovit mladé lidi a aktivní střední generaci je relativně složité: lidé mají nejrůznější názory a nejrůznější zájmy; zato důchodci mají (až na výjimky, samozřejmě) jen jediný zájem: jak vyjdu s penzí, kolik mi zůstane, až zaplatím léky a všechny pravidelné platby. Zdravý člověk ve středním věku má vždycky možnost, když mu chybějí peníze, změnit zaměstnání, pustit se do něčeho nového. Důchodce jenom čeká (až na výjimky, samozřejmě) na milost státu, případně penzijního fondu.
Syndrom kupování důchodcovských hlasů tedy dorazil i k nám (a není k tomu zapotřebí ani strana Důchodci za životní jistoty, která tolik znervózňovala nezkušeného premiéra Václava Klause v devadesátých letech).
A ještě jeden důležitý fenomén podporuje zvyšování důchodů: střední generace proti němu, na rozdíl od leckterých jiných výdajů, neprotestuje (a mladou generaci to nezajímá): každý se cítí aspoň trochu zodpovědný za živobytí starší generace a nepřeje si, aby se starým lidem dařilo špatně. „Všichni se shodneme, že lidé, kteří celý život pracovali a budovali naši zemi, nemají ve stáří živořit,“ buší právě na tuto strunu ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová.
Kde na to vzít? I zde má Maláčová jasno: zvýšit daně podnikům, nejen zahraničním, ale i velkým domácím. Hesla, která sociální demokraté stále opakují, znějí: sektorová daň a digitální daň. Opět je na místě citovat Evu Zamrazilovou; ta říká, že digitální a sektorová daň přinesou do rozpočtu každá po třech až čtyřech miliardách korun, zatímco 300 Kč nad standardní valorizaci bude znamenat výdaj deset až jedenáct miliard.
Tedy další zvyšování zadluženosti. Ale to nevadí. Dluhy se splácejí zítra, volby jsou skoro dnes.