Leží přede mnou Týdeník Echo, číslo 31 ze 4. srpna 2022; mám nalistované strany 18–23, kde je rozhovor s mladým (narozen 1992) italským konzervativním teoretikem. Francesco Giubilei hovoří především velmi zajímavě a pro nás objevně o italském fašismu („Fašismus, přese všechno, co na něm kritizujeme, nebyl nacismus nebo komunismus“) a vyvrací – až ironizuje – obavy z návratu fašismu do současné Itálie: „Chcete-li Itálii nepochopit, mluvte o návratu fašismu“ je ostatně název celého rozhovoru.
A mluví o snaze svého think-tanku Nazione Futura upevnit a formulovat v Itálii konzervatismus jako myšlenkový směr: „V Itálii na rozdíl od anglosaského světa konzervativec musí být katolík,“ říká. „I díky tomu máme větší slabost pro sociální stát, a ovšem nás víc trápí etická témata. V Itálii je konzervativec proti potratům, nechce, aby dva gayové mohli adoptovat děti. Přijímá katolický pohled na život.“ Čte se to, pro českého katolického konzervativce, ovšemže moc příjemně, ale najednou zasvítí varovná kontrolka: „Letos jsme /.../ dělali konferenci, kde se objevil i Rudy Giuliani/.../.“ Giuliani? Ten arcilhář, vymývač mozků, vytrvalý popírač evidentní a dnes už desítkami amerických soudů, kde Donald Trump neuspěl s protesty, ověřené skutečnosti, že to byl Trump, a ne Biden, kdo prohrál prezidentské volby? (Ostatně – Trump měl o milion hlasů méně než Biden.) To se snad i mladý italský think-tank nechá zavést do stejných bažin jako konzervativismus americký, který už dnes nehledí na Trumpův lidský a mravní profil, ani na jeho velmi ambivalentní praktickou politiku – a vnímá jej jako svého vůdce, jako „konzervativní“ hvězdu? Možná se tady fašismus vykázaný dveřmi navrací oknem.
Velkým tématem celého dlouhého rozhovoru je italská politička Giorgia Meloniová, vůdkyně strany Fratelli d´Italia (Bratři Itálie). Francesco Giubilei ji podporuje (a asi i obdivuje). Na dotaz novináře (rozhovor vedl Daniel Kaiser) ohledně obav, že „pod Meloniovou se Itálie odvrátí od společné fronty proti Rusku na Ukrajině“, Giubilei odpovídá: „Všichni odsuzujeme útok Ruska na Ukrajinu. Samozřejmě. Byla to chyba. Na druhou stranu máme i povinnost pragmatického přístupu.“ Kde je pro mladého italského konzervativce, který se hlásí ke katolicismu, hranice „pragmatického přístupu“? Kolik ukrajinských měst musí ještě agresor rozbombardovat, kolik civilistů včetně dětí povraždit, kolik žen znásilnit, aby si i mladý italský konzervativec řekl, tady už jakýkoli pragmatismus končí, je třeba přistoupit k činu, snažit se aktivně bojovat proti agresi a snažit se ukončit řádění agresora?
A slovo chyba! Nevím, jestli Francesco Giubilei v originále použil to pěkné italské slovo errore – ale asi ano. Chybička se vloudí, error se stane, chyba není zločin… Řekne-li se chyba, vlastně se tím říká: cíl byl v podstatě správný, jen se tak trochu nepovedla realizace.
Označovat zločiny slovem chyba je totiž samo o sobě zločin.