Hluboce se omlouvám za všechno utrpení, které jsem způsobil nevinným lidem, a za všechnu nespravedlnost, na které jsem se podílel jako trestní soudce v době komunismu. Svého jednání lituji. Omlouvám se i paním senátorkám a pánům senátorům, novinářům a celé veřejnosti za své nedůstojné sebeobhajoby poté, co se některé moje jednání v době komunismu stalo předmětem veřejné debaty. Při těchto sebeobhajobách jsem nemluvil pravdu, když jsem říkal, že jsem nevěděl, že obžaloba ve věci nazývané Olšanské hřbitovy byla zpracována Státní bezpečností. Samozřejmě jsem to věděl. Samozřejmě mi bylo jasné, že jde o proces politický, který má exemplárním rozsudkem zastrašit odpůrce režimu. StB mi nemusela nic přikazovat, stačilo jenom naznačit. Taková byla tehdy doba a já jsem byl její součástí. Nikoli její obětí, nýbrž spolutvůrcem. Rovněž rozsudky proti lidem, kteří – z hlediska tehdejších zákonů nelegálně, avšak z hlediska mezinárodních závazků Československé socialistické republiky i z hlediska základních lidských práv legálně – odešli do zahraničí, jakkoli patřily k tehdejší soudní rutině, nejsou ničím ospravedlnitelné, a to nejen z dnešního hlediska, byly neospravedlnitelné již tehdy. Stejně tak jako některé mé další tehdejší soudní výroky, které nyní vystupují na světlo.
Toto všechno bych nedokázal vysvětlit, mohu se za to jen omluvit.
Tak kdyby Robert Fremr vydal takové – nebo podobné – prohlášení, bylo by to hodno obdivu a respektu. Ale i když takové prohlášení nevydal, je dobře, že z kandidatury na ústavního soudce odstoupil.
V útrobách českého justičního systému ovšem zůstává jistě řada dalších vysoce kvalifikovaných soudců a žalobců se špinavýma rukama z doby komunismu. Snad už nikdo nikoho z nich do Ústavního soudu nezvolí ani nenavrhne.
Ani nedoporučí.