Dnešek, pondělek 27. listopadu 2023, je velký den pro české odbory. Podařilo se jim vyvolat vlnu stávek, jako už dlouho ne. Je to stávkování politické, a jako takové je úplně a jednoznačně odmítl jen jeden odborový svaz, odborová organizace strojvůdců – už tradičně nejpravicovější spolek v české odborové džungli.
Člověk by naivně řekl, že odbory mají za úlohu zastupovat zájmy zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, vést kolektivní vyjednávání, a pokud kolektivní vyjednávání k ničemu nevede, nebo dojde-li k nějaké očividné nespravedlnosti ze strany zaměstnavatelů, mohou – a mají – odbory sáhnout k legitimnímu nástroji jménem stávka a přimět zaměstnavatele, aby, pod hrozbou ztrát a škod, změnil své chování… Chyba lávky! Chci říci stávky. Například v takové Škodě Auto se na dnešní stávce odbory se zaměstnavatelem pěkně dohodly. Podnik započte svým lidem dvouhodinovou stávku jako překážku ze strany zaměstnavatele (!). A odbory opakují, že protivnou stranou, proti které se stávkuje, není zaměstnavatel, nýbrž vláda. Tedy politický orgán. Vzešlý z voleb, jen tak na okraj budiž řečeno, nikoli z kolektivního vyjednávání. Vláda ve Škodovce automobily nevyrábí, takže ji stávka může zasáhnout jen nanejvýš nepřímo. Ale asi ani to, protože odboráři zdůraznili, že stávka nemá poškodit výrobu – a tedy ani výnosy daní, které do státního rozpočtu Škodovka platí. Naprostý blázinec. Neboli politika.
Logičtější jsou stávky ve školství. Tady je skutečně přímým protivníkem vláda. Ovšem málokomu, ba myslím si, že snad ani nikomu, nerostly platy v uplynulých čtyřech pěti letech tak jako učitelům. Takže ti si ani netroufli říct, že stávkují za zvýšení vlastních platů, nýbrž jen za platy nepedagogických pracovníků a za vyšší úroveň výuky ve školách. Typická stávka ze solidarity! Něco velmi etického. A politického. Platy kuchařek a školníků nízké jsou a zvýšit by se měly – protože když vláda zvyšovala platy učitelů, aby splnila aspoň něco ze svých předvolebních slibů, nepedagogické pracovníky ve školách ze zvyšování vyloučila, ba naopak, teď jim chce ještě maličko ubrat; vychází přitom, docela neeticky, z předpokladu, že takovíto skromní a většinou méně kvalifikovaní lidé si špatné platy nechají líbit. Tedy je dobře, že nenechají. Ovšem obávám se, že jenom za školníky a uklízečky by učitelé nestávkovali, stávkují i za sebe. Jistě se jim lépe a pohodlněji učí, mají-li ve třídě žáků méně. Během několika let se učitelské povolání změnilo ze zaměstnání zcela neatraktivního v práci docela atraktivní. Když, a to se děje, učitelů přibývá rychleji než žáků, vláda, která hledá úspory, kde se dá, s tím chce něco dělat. Ovšem mlýn, ve kterém se peníze ze státního rozpočtu určené pro školství melou na konkrétní platby a výdaje, je mechanismus složitý – a troufám si říct, že nikdy nebude zcela spravedlivý. Navíc je velmi lákavý pro různé a zase další změny a reformy, kterými kdosi chce dokázat svoji kompetentnost a nepostradatelnost.
Jak nás ubezpečují průzkumy veřejného mínění, naprostá většina lidu stávku schvaluje, ale jen naprostá menšina se jí aktivně účastní – další paradox. Odborářští vůdcové se tentokrát rozhodli místo velkých pražských náměstí, jako je Václavské nebo Staroměstské, učinit místem svého protestu dvě menší, Palachovo a Malostranské – a vytrvale odmítají třeba jen odhadovat, kolik tam na jejich výzvu dorazilo lidí…
Stávkuje se proti drahotě, proti cenám energií, proti pozdějšímu odchodu do důchodu, proti zpomalení tempa nárůstu důchodů, proti… Stávkuje se však podle mě především proto, že nervozita, frustrace a zloba ve společnosti vzrůstá. S něčím vláda něco udělat může, s něčím méněro, ale jedno mají požadavky odborů společné. Kdyby jim vláda vyhověla, znamenalo by to opět rapidní nárůst státního zadlužení. Blahobyt se nezvětšuje, a mnoha lidem se žije hůř. Ale stávkováním se hodnoty nevytvoří. Nebo že by přece? Přece! Když by byli stávkující poctiví, šli by do ulic s jediným transparentem: CHCEME ZVĚTŠIT STÁTNÍ DLUH!