Je soukromé vlastnictví statků ve smyslu sociální nauky Katolické církve absolutní? Ne, není. Katolická církev vždy obhajovala právo člověka na soukromé vlastnictví majetku, nikdy však jako absolutní a neomezené právo. Katolická sociální nauka vždy zdůrazňovala princip všeobecného určení statků, který nacházíme i v první sociální encyklice Rerum novarum papeže Lva XIII. ze dne 15. května 1891. Papež s odvoláním na dílo Summa Theologiae svatého Tomáše Akvinského uvádí v této encyklice kromě jiného, že „soukromé vlastnictví, majetek, je přirozeným právem člověka a že toho práva používat, zvláště v životě společnosti, je nejen dovoleno, nýbrž naprosto nutno. ‘Je dovoleno’, praví sv. Tomáš, ‘aby člověk měl soukromý majetek. A je to také nezbytné pro lidský život’ (Sv. Tomáš Akvinský, II–II, q. 66, a. 2)“ (Rerum novarum 19).
Na otázku, jak se má statků používat, Církev slovy papeže Lva XIII. odpovídá:
„Pokud se toho týká (totiž užívání statků), nemá člověk vnější statky vlastnit tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jako by byly společné, totiž tak, že z nich ochotně uděluje lidem v nouzi. Pročež apoštol píše: ‘Bohatým tohoto světa přikazuji, aby byli štědří, sdílní’ (Sv. Tomáš Akvinský, II–II, q. 65, a. 2; srov. 1 Tim 6, 17). Nikomu se zajisté nenařizuje, aby rozdával z toho, čeho nutně potřebuje pro sebe a pro svou rodinu… Když však takto již bylo postaráno o to, co je potřebné a stavu přiměřené, je povinností z přebytku přispívat nuzným“ (Rerum novarum, 19).
V textu encykliky dále nacházíme i tato slova:
„Smysl této nauky je stručně tento: komu se z Božího dobrodiní dostalo většího množství statků, ať již tělesných a vnějších, ať již darů ducha, dostalo se mu jich k tomu účelu, aby jich používal k svému zdokonalení, ale též k tomu, aby jich využíval jako dobrý služebník Boží prozřetelnosti k prospěchu ostatních. ‘Kdo má dary ducha, nesmí mlčet; kdo má hojnost statků, ať neochabuje v milosrdné dobročinnosti; kdo se živí prací svých rukou, ať užívá své dovednosti také k užitku bližních’ (Sv. Řehoř Veliký, In Evangelium homiliae 9, 7)“ Rerum novarum, 19)..
Stejný postoj nacházíme i v pořadí druhé sociální encyklice Quadragesimo anno papeže Pia XI., vydané 15. března 1931, v níž se uvádí:
„Člověku se jeho volné příjmy – totiž ty příjmy, které už nepotřebuje k slušnému a svému stavu přiměřenému životu – neponechávají tak, aby jich používal podle své libovůle a podle svých choutek: přikázání dokonce velmi přísně zavazuje bohaté lidi, aby konali skutky almužny, dobročinnosti a štědré velkorysosti. Písmo svaté i církevní otcové to hlásají ustavičně a naprosto otevřeně“ (Quadragesimo anno, 50).
Na společenské určení statků se odvolávali i další papežové, například Pius XII. ve svém rozhlasovém poselství na slavnost Letnic dne 1. června 1941 i jeho následovníci ve svých sociálních encyklikách. Byli to Jan XXIII. v encyklikách Mater et magistra (15. května 1961) a Pacem in terris (11. dubna 1963), Pavel VI. ve svém okružním listu Populorum progressio (26. března 1967) a Jan Pavel II. v encyklikách Laborem exercens (14. září 1981), Sollicitudo rei socialis (30. prosince 1987) a Centesimus annus (1. května 1991).
I Druhý vatikánský koncil se k této problematice vyjádřil. V konstituci Gaudium et spes je kromě jiného uvedeno:
„Bůh určil zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou; to žádá spravedlnost provázená láskou. (Srov. Pius XII., enc. Sertum laetitiae: AAS 31 (1939), 642; Jan XXIII., konsistorní proslov: AAS 52 (1960), 5–11; Jan XXIII., enc. Mater et Magistra: AAS 53 (1961), 411.) Toto obecné určení statků je nutné mít vždycky na zřeteli nezávisle na formách vlastnictví; ty podléhají státním zákonitým úpravám v závislosti na různých proměnlivých okolnostech. Proto člověk, který těchto statků užívá, se musí na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu druhých. (Srov. Sv. Tomáš, Summa Th., II–II, q. 32, a. 5, ad 2; tamtéž, q. 66, a. 2: srov. vysvětlení v encyklice Lva XIII., Rerum novarum: AAS 23 (1890–91), 651; srov. také Pius XII., proslov 1. 6. 1941: AAS 33 (1941), 199; Pius XII., vánoční rozhlasové poselství 1954: AAS 47 (1955), 27)“ (Gaudium et spes, 69).
Takový postoj Katolické církve je logickým završením celého jejího dosavadního vývoje. Už její zakladatel, Bůh a člověk Ježíš Kristus, velmi dobře věděl, jak velké nebezpečí pro spásu lidí by znamenalo absolutní právo vlastnit hmotné statky, které by vedlo k nadměrnému lnutí lidí k mamonu a představovalo vážnou hrozbu pro spásu jejich duší. Proto během celé své evangelizační mise vystříhal lidi před ďábelským pokušením hromadění majetku a vedl je k opačné krajnosti, k štědrému rozdávání majetku. V Bibli o tom nacházíme mnohé zmínky. Například slova, která Ježíš řekl bohatému mládenci: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ (Mt 19, 21).
Nebo slova, která Ježíš řekl svým apoštolům: „Amen, pravím vám: Bohatý jen těžko vejde do nebeského království. Znovu vám říkám: Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království“ (Mt 19, 23–24).
V Bibli je takových výroků mnohem více. O Ježíši Kristu je všeobecně známo, že kudy chodil, konal skutky lásky a milosrdenství. Křísil mrtvé, uzdravoval nemocné, utěšoval zarmoucené, vnášel světlo do života lidí. Ale nezůstal jen při tom. Přivedl apoštoly k tomu, aby organizovali materiální a finanční sbírky pro ty nejchudší a vykupovali lidi z otroctví. Byl vlastně průkopníkem katolické charity.
Přitom sám Ježíš žil v absolutní chudobě a svým životem dal příklad celým generacím svých následovatelů. On sám o sobě řekl:
„Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil“ (Mt 8, 20).
Ježíšův smysl pro sociální spravedlnost zůstal v Církvi zakotven i po jeho nanebevstoupení. Například apoštol Pavel píše: „Důtklivě připomínej těm, kdo jsou na tomto světě bohatí, aby si o sobě nemysleli kdovíco a aby neskládali svou naději ve věc tak nejistou, jako je bohatství, ale v Boha, který nám všechno hojně poskytuje k užívání. Ať konají dobro, obohacují se dobrými skutky a rádi štědře rozdávají. Tak si mohou naskládat pěkný základ pro budoucnost, aby dosáhli pravého života“ (1 Tim 6,17–19).
Vycházeli z něj i první křesťané v Jeruzalémě vytvořením společenství, které charakterizoval společný majetek, ale i společná péče o sociální zabezpečení každého člena tohoto společenství. J. Špirko ho charakterizuje následovně: „Při nanebevstoupení Páně měla církev Kristova v celém Judsku a Galilei kolem 500 přívrženců, z nichž 120 – když i apoštoly počítáme – žilo v Jeruzalémě. Pod dojmem Petrova kázání v Letniční den dalo se pokřtít 3000 a brzy pak dalších 2000 lidí. Byli to židokřesťané, kteří tvořili první církevní obec v Jeruzalémě. S ní vlastně začínají dějiny církve. O jejím vnitřním životě a dalším rozšiřování podávají nám úchvatný obraz Skutky apoštolské: ‘Množství věřících mělo jedno srdce a jednu mysl a nikdo nepovažoval za své něco z toho, co měl, ale všechno měli společné’ (Sk 4, 32). Byl to jistý druh komunismu, ovšem ne nanuceného, ale proudícího z křesťanské lásky k bližnímu, která nestrpěla, aby spolubratr trpěl nouzi.“ (1)
Na toto společenství se později odvolávali církevní učitelé (uvádění i jako církevní otcové, či svatí otcové), ostře kritizující sociální nespravedlnost tehdejší společnosti, v níž se zvětšovala propast mezi elitou boháčů a masami bídných. Postoje církevních otců byly opravdu mimořádně radikální. Za všechny uveďme alespoň některé.
Například svatý Jeroným tvrdil: „Boháč je buď nepoctivec, nebo nepoctivcův dědic.“ (2)
Svatý Jan Zlatoústý se dokonce o boháčích vyjadřuje jako o zlodějích, když „důrazně připomíná: ‘Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim’ (Sv. Jan Zlatoústý, In Lazarum, 1, 6: PG 48, 992D)“ (KKC, 2446).
Sám svatý Jan Zlatoústý nebyl jen mužem slov, ale především mužem činů. Začal sám od sebe. „Žil a jedl jednoduše a takovou jednoduchost vyžadoval i od duchovenstva. K větší disciplíně vedl zejména mnichy, kteří se rádi toulali mimo klášter a chodili po hostinách v bohatých domech... To, co ušetřil úspornými opatřeními, šlo na pomoc chudým a na podporu charitativních institucí.“ (3)
Tento světec založil nemocnici v Cařihradě a podobně postupovali i jiní církevní učitelé té doby. Svatý Augustin založil nemocnici v městečku Hippo a svatý Bazil v blízkosti Cézareje. (4)
V každém případě lze konstatovat, že četné výroky církevních otců „bičovaly… zneužití soukromého vlastnictví, nebo horlily podle příkladu Platonova a prvních křesťanů v Jeruzalémě za komunismus lásky. Mělo to být odpovědí sv. otců na přílišnou touhu lidí po majetcích, na lakomství a ziskuchtivost, která se šířila i mezi křesťany.“ (5)
V období působení církevních otců vznikly také první známé katolické kláštery, ve kterých bylo společné vlastnictví. Řeholníci mnoha klášterů se ujímali těch nejchudších a pomáhali jim přežít nejtěžší časy. Například benediktinský klášter ve francouzském Cluny „poskytoval denně obědy až 18 chudým, papežové sv. Pius V. a Klement VIII. v 16. století jich zvali každý den k obědu desítky...“ (6)
Výjimkou nebyly ani české kláštery. Například osecký klášter hostil v době baroka každý rok na Zelený čtvrtek až 2500 chudých. (7)
Katolická církev zůstala věrná svému učení v celých svých dějinách. Vždy vyzývala bohaté, aby se o svůj majetek dělili s chudými, a sama šla příkladem. Mnozí světci z bohatých rodin se dobrovolně zřekli majetku, aby mohli naplno sloužit Bohu a lidem. Byli to například svatý František z Assisi, svatý Ignác z Loyoly, svatý František Xaverský a mnozí další. Život mnoha vysokých církevních hodnostářů byl kvůli jejich štědrosti vůči chudým poznamenán dobrovolnou chudobou.
Například svatý Karel Boromejský, druhorozený syn bohatých a významných rodičů, se dobrovolně zřekl přepychu, „žil přímo nuzně a vedl k tomu i své věřící. Jedl velmi málo, od roku 1577 dokonce s výjimkou velkých svátků jen jednou denně, a to chléb, vodu, ovoce a zeleninu. Důchody z rodičovských majetků věnoval chudým a Církvi. Na chod seminářů věnoval i vlastní zděděný majetek po otci. Dědictví po bratrovi prodal a peníze rozdal chudobě… Největší osobní hrdinství a bezmeznou obětavost prokázal Karel Boromejský během moru, který vypukl v Miláně v srpnu 1576. Byl v té době na pastorační vizitaci mimo Milán, ale když se dozvěděl o pohromě, bez jakéhokoli otálení spěchal do svého působiště. Dne 9. září vzkázal v testamentu celé osobní jmění hlavní milánské nemocnici a plně se vložil do služby nemocným a umírajícím. Nedbal na nebezpečí, a když ho napomínali, aby byl opatrný, odpověděl, že dobrý pastýř dá i život za své ovce.“ (8)
Snahy Katolické církve odstranit nejmarkantnější případy sociální nespravedlnosti a přispět ke spravedlivějšímu obrazu světa pokračovaly i v době nástupu kapitalismu. V roce 1891 vydal papež Lev XIII. první sociální encykliku Rerum novarum, ve které kritizuje přílišnou chamtivost majetných kapitalistů a připomíná učení Katolické církve o všeobecném určení statků. V započatém díle Lva XIII. pokračovali svými sociálními encyklikami i jeho následovníci. Byly to papežové Pius XI., Jan XXIII., Pavel VI. a Jan Pavel II.
Jaký je tedy ve smyslu sociální nauky Katolické církve správný vztah člověka k majetku?
Bůh nedal člověku právo vlastnit jakýkoli majetek, nebo jinými slovy statky tak, jako kdyby patřily jen a jen jemu. Jediným absolutním vlastníkem všeho, co člověka obklopuje, je Stvořitel, který stvořil vše živé i neživé ve vesmíru. Jak nás učí Písmo svaté, Bůh stvořil svět z ničeho (srov. 2 Mak 7, 28). On je skutečný vlastník všeho, co nás obklopuje.
Na počátku světa Bůh svěřil zem se všemi zdroji společné správě celého člověčenstva slovy: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe“ (Gn 1, 28).
Toto původní darování Země celému lidskému pokolení má prioritu před právem jednotlivce na soukromé vlastnictví majetku, který někdo legálně získal nebo obdržel.
Svatý Tomáš Akvinský obhajuje společenské poslání soukromého vlastnictví. Má sloužit všem. Vlastnictví není absolutní právo člověka před Bohem. Pouze Bůh má neomezené právo na soukromé vlastnictví a on nám určuje i způsob, jakým máme s jeho majetkem nakládat.
Statky, kterých původ je u Stvořitele, mají sloužit celému lidstvu a také nakládání s nimi musí být záležitostí rozsáhlého konsensu a spolupráce všech vrstev společnosti.
Právo člověka vlastnit cokoli je v podstatě právem nájemce. Bůh člověku dává hmotné statky do celoživotního (někdy jen do dočasného) pronájmu, protože nejpozději smrtí člověka končí jeho vlastnické právo na cokoli z toho, co mu ve smyslu pozemských zákonů patřilo.
I ten nejbohatší člověk je ve skutečnosti pouze nájemce, který dočasně hospodaří na majetku všemohoucího Stvořitele. Bůh povolává lidi za nájemce na svém hospodářství jen během jejich pozemského života. Vlastnické právo na majetek je tedy de facto právem mít v pronájmu část materiálních statků jediného oprávněného vlastníka všeho majetku, kterým je Bůh, Stvořitel světa viditelného i neviditelného. Právo člověka vlastnit statky je dočasné, omezené na pozemskou existenci každého vlastníka. I potomci, kteří dědí majetek rodičů, dědí de facto jen právo nájemce na užívání majetku Boha Stvořitele, jediného oprávněného vlastníka světa viditelného i neviditelného.
Nikdo si majetek z tohoto světa nemůže vzít s sebou do věčnosti. Proto je velmi nebezpečné pro spásu duše každého člověka vázat se na pozemské věci. Pamatujme na to každou chvíli svého života a nezapomínejme na učení Katolické církve, která nás upozorňuje na to, že všechno, co člověk na tomto světe vlastní, není jen a jen jeho, ale je podřízeno právu na společné užívání, všeobecnému určení statků!
V této souvislosti je však třeba připomenout jednu velmi důležitou okolnost. Katolická církev během celé své existence vždy neohroženě pranýřovala přílišnou touhu lidí po majetcích, jejich lakomství a ziskuchtivost. Sám Ježíš Kristus vyzýval bohaté, aby své majetky rozdávali chudým, ale nikdy nepožadoval násilná řešení sociální nerovnosti ve světě. Vždy apeloval na svědomí a svobodné rozhodnutí člověka. Proto Katolická církev nemůže schvalovat marxisticko-leninské řešení přeměny reálných společenských poměrů, včetně násilné změny vlastnických vztahů revolučním třídním bojem. Vždy odmítala násilné revoluce, ale i krvavé rebelie, při kterých vyteklo nemálo krve a zahynulo mnoho lidí. Vždy hlásala a hlásá lásku dokonce i k nepřátelům, proto ani dnes nemůže schvalovat ateistický komunismus, založený na nesmiřitelné třídní nenávisti. Neodmítá však kolektivní vlastnictví, ale jen v tom případě, když vzniklo nenásilnou cestou. Světlým příkladem toho může být existence jezuitského státu v Paraguayi v letech 1609-1768. (9)
Karol Dučák
Poznámky:
(1) Špirko, J.: Cirkevné dejiny, I. Turčiansky Svätý Martin: Neografia, 1943, str. 46.
(2) Misantropův latinský lexikon. Dostupné z: ˂https://sites.google.com/site/latinalexikon/d˃.
(3) Ondruš, R.: Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých. Na Slovensku prvé vydanie. Bratislava: Tatran, 1991. ISBN 80-222-0277-0, s. 492.
(4) Srov. Špirko, J.: Cirkevné dejiny, I. Turčiansky Svätý Martin: Neografia, 1943, s. 190.
(5) Špirko, J.: Cirkevné dejiny, I. Turčiansky Svätý Martin: Neografia, 1943, str. 191.
(6) Malý, R.: Podporovala katolická církev kapitalistické vykořisťování? In: Immaculata.Dostupné z: ˂https://immaculata.minorite.cz/7-podporovala-katolicka-cirkev-kapitalisticke-vykoristovani/˃.
(7) Srov. Malý, R.: Podporovala katolická církev kapitalistické vykořisťování? In: Immaculata.Dostupné z: ˂https://immaculata.minorite.cz/7-podporovala-katolicka-cirkev-kapitalisticke-vykoristovani/˃.
(8) Dučák, K.: Svatý Karel Boromejský – výjimečný zjev v dějinách Církve. In: FATYM. Dostupné z: <https://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=karol-ducak-svaty-karel-boromejsky-vyjimecny-zjev-v-dejinach-cirkve&cisloclanku=2021110028˃.
(9) Srov. Dučák, K.: Kresťanský komunizmus lásky v paraguajskom jezuitskom štáte. In: Teologické texty. Ročník 24. Číslo 2 (2013). Dostupné z: ˂https://www.teologicketexty.cz/casopis/2013-2/Krestansky-komunizmus-lasky-v-paraguajskom-jezuitskom-state.html˃.