Liturgická čtení dnešní neděle (Kaz 1, 2; 2, 21–23; Ž 90; Kol 3, 1–5. 9–11; Luk 12, 13–21) jsou jasným, velmi konkrétním varováním před představou, že život člověka by mohl být zajištěn tím, co člověk má, co člověk vlastní. Starozákonní Kazatel označuje hromadění majetku za marnost, Pán Ježíš v evangeliu člověka, který se takto chová, slovem „blázen“.
Ale chtěl bych si všimnout jedné situace ze začátku dnešní evangelijní perikopy.
Řekli bychom, že Pán Ježíš, Boží Syn, který přišel na svět, aby svět obnovil a spasil, se má starat o spravedlnost – aby se nekradlo, nepodvádělo, aby se každému dostalo to, co mu podle práva náleží. Ale právě takovou angažovanost Pán Ježíš odmítá.
Kdosi ze zástupu ho požádal: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ Situace je jasná: jeden z bratří nechce dát druhému podíl na dědictví a ten, kterému se nedostalo jeho podílu, se obrací na Ježíše se žádostí o pomoc. Dovolává se Ježíšovy autority, předpokládá, že když Ježíš jeho bratrovi domluví, ten půjde do sebe a o dědictví se spravedlivě rozdělí. Můžeme dokonce říct, že ze strany žadatele to byl projev víry – a víru Pán Ježíš, jak víme z mnoha jiných evangelijních příběhů, vždycky chválil a oceňoval, odměňoval ji vyslyšením proseb a byl ochoten i měnit pravidla tam, kde se setkal s živou, autentickou vírou: byl poslán jen ke ztraceným ovcím národa izraelského, k Nežidům, ke všem národům světa, pošle Pán Ježíš své učedníky až po zmrtvýchvstání, ale když se setkal s vírou kananejské ženy, její prosbu vyslyšel a její dceru uzdravil (srov. Luk 15, 21–28).
Ovšem zde je tomu evidentně jinak: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ říká Pán Ježíš. Ne, nebudu se angažovat ve věci spravedlivého rozdělení dědictví, to není moje poslání, to není můj úkol, kvůli tomu jsem nepřišel. Nestal jsem se člověkem, abych mezi lidmi nastolil světskou spravedlnost, vyhlásil spravedlivé zákony o majetku a postaral se o jejich vymáhání…
Zaráží nás takový postoj? Neměl by se Pán Ježíš takto chovat? To se chce klidně dívat na nespravedlnost? Připadá nám to v rozporu s představou, kterou máme o Pánu Ježíši a o jeho poslání?
Ježíš byl ustanoven Soudcem, aby se tak řeklo Soudcem s velkým S, na konci časů přijde soudit živé i mrtvé, jak recitujeme ve vyznání víry, a nikdo se jeho soudu nevyhne. Ale nebyl ustanoven soudcem ve věcech majetkoprávních.
Pán Ježíš přišel ne kvůli spravedlnosti časné, nýbrž věčné. Přišel, aby nás spasil, zaplatil za nás výkupné, vzal s sebou všechny hříchy lidstva na dřevo kříže a otevřel pro každého člověka cestu k věčnému životu. A aby nás naučil, jak o tuto spásu nepřijít, jak se o tuto otevřenou možnost nepřipravit – ale ne, aby za nás řešil dědické spory.
Ty si musíme řešit sami – a to jistě i ve světle evangelia, Desatera přikázání a Boží spravedlnosti.
Ale s vědomím, že úplná spravedlnost na této zemi nikdy nebude, že tato země zůstane až do konce časů poznamenaná dědičným hříchem. Nějaké „nebe na zemi“ – i při našem velkém nasazení pro pozemskou spravedlnost – možné není; politické strany a směry, které tuto skutečnost ignorovaly – a někde i dnes stále ignorují – vždycky zavedly ty, kdo jim přišli do rukou, spíš do pekla na zemi.
Ale to vše není důvod, proč se neangažovat, nýbrž naopak...
Situace, kterou slyšíme v dnešním evangeliu, má také význam pro pochopení úlohy církve. Církev je mystické tělo Kristovo, „Církev a Ježíš je totéž,“ jak řekla svatá Jana z Arku.
Ani církev se nemá přímo a bezprostředně angažovat ve světském právu, ani církev nikdo neustanovil soudcem anebo rozhodčím v majetkových a podobných sporech, nýbrž má „jenom“ vést lidi a vyzbrojovat je, aby se angažovali v boji za zlepšení života už na tomto – pomíjivém, pomíjivém, ještě jednou: pomíjivém světě. Světská spravedlnost je, omlouvám se za tuto formulaci, tam, kde nastane, jenom „vedlejší produkt“, pozemský malý průmět, stín veliké spravedlnosti věčné, o kterou jako křesťané usilujeme a kterou jako křesťané máme do světa přinášet.