Co je pro mě v životě nejcennější? Co z toho nejvíc chráním? O co mám největší strach? Čeho si nejvíc vážím? Zkusil jsem nad tím někdy anebo vůbec uvažovat? A když se zamyslím nad tím, že bych o to přišel, někdo by mně to ukradl – udělá se mně zle.
Jak se toto moje přemýšlení – ve skutečnosti smysl a náplň mého života – naprosto míjí s myšlením a vůlí Boží. O tom je dnešní Boží slovo, a zvlášť úryvek dnešního evangelia (Lk 12, 32–48). Možná nám v nápravě a změně našeho života a myšlení pomůže poučný příběh:
Vesnicí procházel žebrák a prosil o něco málo k jídlu. Za celý den od nikoho nic nedostal. Večer, zklamaný, hladový, už chtěl z vesnice odejít, když si všiml poslední malé chaloupky. „Tak tam zcela určitě nic nedostanu.“ Ale jeho hlad byl silnější, a tak zaklepal na dveře a pronesl svou prosbu o trošku něčeho k jídlu. Po chvíli se dveře otevřely, v nich se objevila stará, kostnatá ruka a do žebradla nasypala hrst rýže. Potom ještě jednu a dveře se zabouchly. Dvě hrstky rýže, to není moc, ale přece něco. Žebrák pomalu šel do své chatrče. Slunce zapadalo, přicházel večer. Naráz ho překvapila na konci mýtiny velká záře. Dívá se a vidí – zlatý kočár se zlatými koňmi a v kočáře sám Bůh. Teď něco velkého dostanu. Přemýšlí, o co si řekne, a celý natěšený běží ke kočáru. Sám Bůh otevře dveře a řekne žebrákovi: „Co mi dáš?“ Žebrák zůstal jako opařený, toto nečekal. Ale co se dá dělat, když Bůh něco chce, tak se mu musí vyhovět. Sáhne do své mošny, nabere hrst rýže, pro jistotu trochu odsype a podá ji Bohu. Pán Bůh poděkoval, koně zabrali a zlatý kočár zmizel. Žebrák pocítil velkou hořkost zklamání a s ještě horší náladou se vrátil domů. Doma se znovu ozval pocit hladu.
Otevřel svou žebráckou mošnu a vidí tam dvě hrstky rýže. Ta větší byla obyčejná. Ta druhá – menší – byla celá z ryzího zlata. Žebrák vytřeští oči. Po chvíli si klekne a říká: „Bože, proč jsem neměl odvahu dát ti úplně všechno?“
Co budu říkat já, až budu jednou před koncem svého pozemského života?
V písni z Kancionálu číslo 914 zpíváme: „Jednu jenom duši máš, proč tak málo o ni dbáš? Pamatuj, když duši ztratíš – vše ztraceno máš!“
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za poklad věčného života. V Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých tě prosíme – dej, ať od tebe přijímáme vše, co nám dáváš pro záchranu duše naší a těch, které nám ve své lásce svěřuješ. Skrze Krista našeho Pána. Amen.