Dnešní evangelium (Lk 23, 35–45) nám přináší zprávu o prvním svatořečeném člověku na světě – svatém Dismasovi. Byl to zločinec. Z jeho života nevíme takřka nic – jen to, že byl pro své zlé skutky – a to jistě velmi závažné – odsouzen ke trestu smrti. Tehdejší společnost  skrze soudce ho odsoudila jako nenapravitelného, proto rozhodla o  ukončení jeho života. Navíc jako výstrahu pro ostatní tím nejstrašlivějším způsobem – ukřižováním.  
Ve vězení, kde sloužím jako kaplan, máme kapli zasvěcenou právě tomuto prvnímu svatému. Minulý týden jsme v ní rozjímali na téma – milost a zásluha. Jak to je? Čím si můžeme zasloužit věčné štěstí? Nebo je všechno Boží milost a naše všechny snahy – zásluhy jsou marné? Jedna ze základních pravd naší katolické víry zní: „Milosti Boží je k spasení nevyhnutelně potřeba.“  
Tato milost – nezasloužený dar – je dán každému člověku. Dar je však potřeba přijmout! Vedle Krista visí na kříži dva lidé. Jsou přímo u zdroje všech milostí. Jeden Boží milost hrubým způsobem odmítá, druhý ji přijímá, skrze pravdu a pokoru. A v této chvíli chudý, zmučený, a přesto mocný a milovaný král králů odpovídá na Dismasovu prosbu o vzpomínku – nezaslouženým darem – slovy: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Bůh dává člověku vždy víc, než o co prosí!
Ježíš Kristus je jiný než mocní a bohatí tohoto světa, je jiný než jsou naše představy o bohatství, o moci a o lásce: 
Byl chudý, protože se narodil ve chlévě v cizích jeslích, později plul po jezeře v cizí loďce a do Jeruzaléma jako král přijížděl na cizím oslátku. Učitel zákona, který myslel, že půjde za ním, dostal odpověď: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Nakonec byl Ježíš pohřben v cizím hrobě.
Byl mocný, vždyť již jako maličké dítě vyděsil krále Heroda, coby chlapec uvedl v úžas učitele, v dospělosti se ho báli vůdcové národa. Poslouchaly ho živly, prchali před ním zlí duchové. Podivuhodně zvítězil nad nepřáteli i nad smrtí.
Skutečně milovaný nespočetným množství lidí, které získal a získává svou láskou. Nepoužil žádné zbraně jako dobyvatelé zemí, přesto mu patří srdce lidí všech národů. Stal se pokrmem, aby v nich mohl kralovat. V jeho síle, společně s ním, jeho věrní berou na sebe odříkání a oběti za druhé. Toho všeho dosáhl s trnovou korunou na hlavě skrze potupnou smrt na kříži, aby nás zachránil. Tak začal svou vládu, která nám v plnosti zazáří ve věčnosti.
A tento král nám říká:  „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14, 6). Nevíme, kdy, kde a jak bude probíhat naše poslední chvíle pozemského života. Proto je velmi důležité, abychom ve svém srdci  každý den probouzeli touhu pro pravdě, pokoře a věčném štěstí – tak jako svatý Dismas v poslední chvíli svého života, kdy konec byl pro něj začátkem. 
Všemohoucí  Bože Otče – děkujeme za možnost klanět se Tvému Synu v Duchu Svatém. Vyslyš nás, když na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých prosíme o věčný život pro sebe a nám svěřené duše. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.