„Byls teď v klášteře u termitů?“

„Ne, nebyl...“

„Tam je teď výbornej kněz! A u svatého Gulbrechta jsi byl?“

„Ne...“

„Na páteru Kambalovi? Ne?“

„Ne!“

Jaksi svou víru nestíhám, zdá se mi. A spousta věcí mi uniká, jak se ukazuje.

To kamarád Vojen Mnata je daleko víc v obraze!

„Ale toho nového faráře u Mistrala fakt nemusím – “ pokračuje. Přidává zdrcující kritiku zmíněného kněze.

Následuje přehlídka dalších duchovních.

Snažím se vysledovat v jeho hodnoceních nějaký systém. Když už musím poslouchat hovor o víře, který spočívá vlastně jen v soutěžní přehlídce duchovenstva (o žádném laikovi, jakkoli třeba vynikajícím, se nemluví) – tak jaká jsou kritéria?

Mystická hloubka duchovního života a její zrcadlení v kázání? Ne... Péče o lidi na okraji společnosti, pozornost k nejpotřebnějším? Ani v nejmenším...

Pastorační horlivost? Ano, ta ano, alespoň do určité míry. Ale hlavním kritériem je schopnost jakési sebeprezentace, veřejného vystupování...

Ani slovo o vlastní zkušenosti víry, to je mimo Mnatův obzor. Jako by on sám v církvi nežil, jen poslouchal – a hodnotil show.

Co dodat? Že takový přístup není výjimečný. A je mi z takové mentality smutno.