Mám takovouto představu: hory, vysoko na horách, až na úpatí vrcholků pokrytých lesy, košáry s dřevěnými ploty – a v nich ne ovce, ale smečky neklidných, hrozivě vyjících vlků. A představuji si, že právě do těch ohrad někdo vypustí ovce; kolik to je úzkostí, kolik strachu každý den; kolik úhybných manévrů, jaký život, aby na sebe člověk příliš neupozornil, ale úplně schovat se nemůže, přece se musí taky někdy napást a vlci hlídají tu nejlepší trávu...