Malá zamyšlení

Už je toho nějak moc. Všech těch světel, lákadel, hudby, blikátek, věcí, nabídek, slov... Hučí mě z toho hlava. Stánky na Svoboďáku, film v kině, show v televizi. Víme, že příliš mnoho příliš hlasité hudby může vést až k hluchotě. Stejně tak příliš mnoho vjemů vede k celkové otupělosti člověka. Především jeho schopnost vnímat jemné Boží doteky, pod kterými se duše jen lehce zachvívá, mizí takřka nepřímou úměrou. Čím víc vnějšího hluku, tím menší prostor pro vnitřní život. Právě proto je tu advent. Doba, kdy má člověk odsunout všechno nadbytečné stranou a vynaložit jisté úsilí, aby si našel tichou chvíli...

Myslím, že každý z nás by v případě potřeby dokázal bez přípravy „vystřihnout“ přednášku na téma odpuštění – každý z nás zná přece výroky Páně na toto téma, každý umí vyložit podobenství o služebníkovi, který nechtěl odpustit svému spoluslužebníkovi maličkost, když pán jemu odpustil obrovskou sumu. Jak říkám – výklad o odpuštění umíme...

Když jsem četl, že v Káhiře explodovala bomba v katedrálním kostele během mše svaté, už jsem neztuhl a nepolil mne mrazivý pot. Pamatuji si, jak před rokem podřezali hlavy 21 jiným koptským křesťanům. Ano, nezapomněl jsem na podřezání kněze při mši svaté ve Francii, na otce Jacquesa Hamela. Přesto jsem se zastavil. Přemýšlím nad tím, jaký mají advent spolubratři ve víře. Co znamená věřit v Egyptě? Co to znamená rozhodnout se jít na mši svatou? Co je to víra a její prožívání?

Pán Ježíš velmi nerad slyšel zvědavé otázky svých učedníků na to, kdo bude spasen a kdo ne, a podobné dotazy; odpovídal na ně vyhýbavě – nebo ne vyhýbavě, apelem, aby se každý staral o svou vlastní spásu a neřešil budoucnost nikoho druhého.