Nerad píšu o sobě – čili, řečeno žargonem našich bratří intelektuálů, nerad tematizuji své subjektivní ego, naopak, snažím se na své ego zapomenout a tematizovat raději něco jiného.
Ale dnes udělám malou výjimku.
Je stále znovu mým údělem ocitat se v menšině, zastávat nepopulární stanoviska & být za to terčem kritiky mnoha nejrůznějších člověků, dobrých i zlých, křesťanů i nekřesťanů, liberálů, komunistů a tak dále. Mohu zodpovědně říct, že se mi taková role nelíbí a raději bych byl také milovaný a populární jako tolik jiných přednašečů a publicistů – ale přijímám ji. Už léta. Přijímám ji ne jako úděl, nýbrž jako službu.
Tak zase nyní: stal jsem se terčem nevole čtenářstva jednoho programově katolického média. Otiskli mi tam v rubrice čtenářských dopisů maličkou polemiku s jedním článkem, který uveřejnili předtím a který házel všechny muslimy (ó jé, řeknete si asi, zase ti muslimové!) do jednoho velkého českého pytle... Redakce prý byla zaplavena nesouhlasnými maily, zčásti nepublikovatelnými (nevím, nečetl jsem je) a vybrala si z nich dva, které otiskla; jeden z nich byl ještě vcelku laskavý, napsal jej můj dlouholetý přítel, se kterým se znám už sedmačtyřicet let, zato druhý zpochybnil moji inteligenci jako takovou a doporučil mi vzdělat se čtením článků ve starších číslech zmíněného nejmenovaného periodika...
Takže je teď na místě stručná rekapitulace mých názorů na islám.
Dívám se s úctou na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země – jak to napsal již v 11. století papež sv. Řehoř VII. Bohu, který promluvil k lidem a jehož rozhodnutím, a to i těm tajemným, se muslimové snaží celou duší podrobit, jako se mu podřídil Abrahám, na kterého se islámská víra ráda odvolává. Muslimové sice neuznávají Ježíše jako Boha, ale uctívají ho jako proroka a ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbami a almužnami a postem...
Pokud se už chystáte protestovat proti tomuto příliš vstřícnému, nekřesťanskému názoru na islám, prosím, změňte adresu: i když jsem vynechal uvozovky – celý předcházející odstaveček, včetně odkazu na světce z 11. století, je jen doslovnou citací deklarace 2. vatikánského sněmu o vztahu katolické církve k nekřesťanským náboženstvím (deklarace, která, mimochodem řečeno, právě v těchto dnech slaví kulaté výročí své existence – a platnosti: byla podepsána přesně před půl stoletím, 28. října 1965).
Deklarace pokračuje: „Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi“ (česky in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha, 1995, s. 552–553).
Samozřejmě že zapomenout na nepřátelství v minulosti je dnes, kdy propuklo tak veliké nové nepřátelství, především (i když ne výhradně) ze strany muslimů, o hodně, o hodně těžší – ale měli bychom se o to snažit; tak budeme „syny svého nebeského Otce, protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mat 5, 45). Jedna věc je pomáhat obětem muslimského násilí a účinně se mu bránit – ale druhá, a velmi neblahá, je nevidět, že i mezi muslimy je v některých zemích mnoho dobré vůle vůči křesťanům. Někdy mi připadá, jako by si někteří křesťané říkali: „Mám právo na nenávist,“ či dokonce: „Je mojí křesťanskou povinností nenávidět muslimy.“ Ale to opravdu není správný názor.