Co vlastně od modlitby očekáváváme? A je vůbec správné od ní něco konkrétního očekávat? Je správné hodnotit modlitbu nebo dokonce účast na mši svaté jako povedenou, zvlášť radostnou či mimořádně účinnou?
Žijeme v době „zážitkové“. Dnešní svět stále hlásá, jak si máme vše „užít“. Úmyslně píši SVĚT hlásá. Nejsem si totiž schopen vybavit v evangeliu žádnou pasáž, kde by bylo zdůrazněno užívání jako hlavní a jediná náplň okamžitého děje.
Osobně považuji za nejhlubší a nejinspirativnější pasáž okamžik modlitby Ježíše v Getsemanské zahradě. Tu bychom všichni měli mít jako vývěsní štít naší víry stále před očima a podle ní jednat. Tam je obsažena veškerá pravda, veškerá hloubka a veškerá genialita všemohoucího a milujícího Boha. A tato událost nemá s „užíváním“ pranic společného. Ježíš při ní byl smutný až k smrti a potil při ní krev.
Modlitba tudíž nemá být jakousi selankou. Pokud má být taková, jak nás jí Pán naučil, nemůžeme ji hodnotit podle našich pocitů při ní. Dokonce si myslím, že toto hodnocení je krajně zavádějící a může v posledku vést k „zesvětštění“ naší modlitby. Modlitba zkrátka není a nesmí být na prvním místě formou zážitku!
Myslím, že je důležitá pravidelnost, vytrvalost a řád. Modlit se pravidelně několikrát denně, ať se mi do toho chce nebo ne. Stát s pokorou před Bohem a modlitbou se k Němu obracet. Tento vztah je přece hluboce a tajemně obsažen v našem srdci a nelze ho postřehnout nějakým pochybným pocitem příjemného zážitku. A pokud se takový pocit třeba dostaví, nic z toho nevyvozujme a neočekávejme, že při další modlitbě přijde opět.
Podobně je to s různými poutěmi. Mnoho lidí jim věnuje mnoho času, někdy i peněz na cestu a pak slyším, jak to bylo úžasné a jak si to užili. Vzpomeňme na Ježíše na poušti...
Zesvětštění církve tedy hrozí nejen v oblasti hmotných statků, financování a žití podle těla, ale hrozí i v oblasti, kde bychom to možná nejméně čekali a o které jsme přesvědčeni, že v ní zesvětštění vůbec nemůže nastat...