Rád bych se podělil o osobní vzpomínky na kardinála Miloslava Vlka. Vím, že na jeho osobu je řada názorů a řada pohledů, od nekritického uctívání až po pohrdání, které neumožňuje jít ani na jeho pohřeb...
Bohudíky všechny dobré i horší skutky otce kardinála nemusíme hodnotit my, milý Bůh to udělá za nás. A na nás katolících je, abychom Bohu děkovali za dobrého pastýře, kterého nám vybral, a vyprošovali mu u Boha věčný život v patření na Boží tvář.
Omezím se tedy pouze na osobní zkušenost, ze které nic nevyvozuji, pouze se sdílím.
Byl jsem pokřtěn v posledním roce působení otce kardinála v roli pražského arcibiskupa. Tudíž stejně jako Benedikt XVI. byl mým prvním papežem, kardinál Vlk byl mým prvním biskupem. Takto jsem ho také vnímal. Bůh mi totiž od počátku mé cesty do katolické církve vtiskl do srdce hlubokou lásku a úctu k církvi jako tajemnému tělu Kristovu. Od počátku vnímám, že ne nějací manažeři, ale sám Bůh mocí Ducha Svatého vybírá své pastýře. Odtud se tedy odvíjel můj vztah k otci arcibiskupovi.
Poprvé jsem se s ním osobně viděl a hovořil týden po křtu, kdy je zvykem, že nově pokřtění přicházejí do katedrály, slaví společně s arcibiskupem mši svatou a následně se setkávají v arcibiskupském paláci na malém občerstvení. Při našem prvním rozhovoru jsem panu kardinálovi sdělil, že jsem se obrátil skrze Benedikta XVI. v den jeho zvolení papežem. Pana kardinála to velice překvapilo a mě zase překvapilo, že to překvapilo jeho...
Z jeho chování byla cítit autorita vyplývající z postavení v církvi, ale zároveň živý zájem o člověka, který před ním stojí, a taktéž jistá srdečnost.
Další má setkání už byla s otcem kardinálem jako s emeritním arcibiskupem. Cosi se změnilo. Cítil jsem velkou uvolněnost v jeho chování a větší lidskou blízkost. Krátce jsem s ním hovořil po biřmování, kdy jsem působil jako kmotr, a poprosil jsem ho o požehnání.
Další dvě setkání byla mnohem bližší. Osmělil jsem se mu napsat, zda by nebyl ochoten zúčastnit se jedné z vycházek, které jako průvodce organizuji pro klienty jedné cestovní agentury. Napsal jsem mu na mail a nedělal jsem si velké naděje. Velice rychle přišla kladná odpověď od jeho sekretářky, a tak byl pan kardinál nejprve na vycházce u boromejek a potom v kostele sv. Benedikta (zde se s ním v pátek mohli lidé rozloučit). V obou případech byly tématem povídání Velikonoce, já jsem připravil úryvky z Písma, podal jsem krátkou informaci a otec kardinál to rozvedl. Lidé na mých vycházkách nejsou většinou věřící, tudíž jsem měl trochu strach; když pan kardinál přišel k nemocnici Pod Petřínem (zcela obyčejně pěšky), vyjádřil jsem své obavy slovy, že to snad přežije. Mile se usmál a řekl, že přežil komunisty, a tak snad ustojí i toto. A skutečně byl mezi přítomnými člověk, který asi církev moc nemusel. Pan kardinál s ním ale velice trpělivě diskutoval, dokonce i po skončení vycházky; myslím, že se rozešli v dobrém.
Po druhé vycházce u sv. Benedikta (asi po třech letech) všem lidem podal ruku, s každým krátce promluvil a navrhl, abychom se příště sešli někde u kafe. Toto setkání už se bohužel neuskutečnilo...
Měl jsem také možnost mu několikrát ministrovat v kostele sv. Karla Boromejského. Vždy byl velice milý, i když z jeho chování bylo jasné, kdo rozhoduje.
Po jedné mši se zúčastnil agapé, měl jsem možnost sedět vedle něho. Zmínil jsem se o dětech závislých na drogách, projevil velký zájem a říkal, že jede do Německa do zařízení, kde katolická církev těmto dětem pomáhá. Zajímavé bylo, že nám také sdělil, že stále více vnímá, jak důležité je věřit v trojjedinného Boha. Je tedy jasné, že zůstal člověkem stále prohlubujícím svůj vztah s Bohem, jeho víra byla stále živá a rostla. Bylo velmi příjemné pobývat v jeho přítomnosti.
Myslím, že naší církvi bude kardinál Vlk chybět. Byl pokorným služebníkem na vinici Páně. Odpusťme mu, pokud máme co, a prosme Boha, aby tak učinil taktéž. Ať odpočívá v pokoji.